sukulenty.estranky.cz

Tenhle sukulentní barel s vodou pochází z Namibie, kde dorůstá značných rozměrů. Může dosáhnout výšky až tří metrů při takřka metrové tloušťce kmene. Po letech pěstování to ani v kultuře nebývá zrovna drobeček, kterého by bylo možné přehlédnout, přestože se stále  jedná o pouhý zlomek přírodních rozměrů. Cyphostemma juttae patří k čeledi révovitých (Vitaceae), podobně jako pěstitelsky mnohem známější rostliny rodu Cissus.
Kmen této rostliny se jako dřevo pouze tváří, ale při bližším pohledu je patrné, že pod vrstvou světlých, šustivých  slupek se skrývá snadno zranitelný zásobník na vodu. V přírodě zřejmě velice praktické zařízení, umožňující přežití ve svízelných klimatických podmínkách. Docela nedávno jsem byl na přednášce Jardy Šnicera o Namibii, takže si dovedu živě představit, v jakých pustinách tyhle bizarní kytky rostou a co musí podstoupit v boji za vlastní přežití.
Kmen je tlustý nejenom z důvodů shromažďování vody na horší časy, ale také kvůli váze listů, které musí v době vegetace unést. Celou zimu v našem skleníku tento sukulentní obr vyspává za úplného sucha, zahájeného bezprostředně po opadu listů. To se stává obvykle koncem září, ale pokud bychom zapomněli zalít, klidně  i dříve. Jakmile obří listy, dosahující délky třiceti i více centimetrů zasychají, je vhodné je odstranit. Samozřejmě že je možné ponechat je osudu až do chvíle, kdy opadnou samy. Pokud ale v okolí takové kytky jako je naše roste něco křehkého a menšího, raději předejdeme maléru odříznutím žloutnoucích listů těsně nad vrcholem rostliny. Listů ostatně nebývá zase tolik (3-5 za sezónu), takže žádná velká dřina se nekoná. Zažil jsem pád listu do trsu křehkého Sedum hintonii, jehož drobné růžice v mžiku zmizely z části pod povrchem substrátu jako kdysi naše jahody po krupobití.
Po takto předčasně odstraněných listech zůstanou na vrcholu rostliny zbytky, které je nutné po nějaké době odstranit, ale teprve ve chvíli, kdy jdou oddělit od rostliny bez náznaku násilí. Jinak se vám může přihodit to, co nám před několika lety. Pod suché a tvrdé zbytky listů se dostala vlnatka, jejíž přítomnost jsme díky dokonalému úkrytu nezpozorovali. Saví živočichové vyvrtali do spícího růstového středu otvor, kterým začala do nitra rostliny následně pronikat plíseň a hniloba. Když jsem zbytky listů odstraňoval, odlomil jsem s nimi i část nahnilého vrcholu stonku v délce několika centimetrů. Docela mi zatrnulo,.a tak přišel na řadu ostrý nůž a rostlina putovala do tepla bytu, kde se rána rychle zacelila. Zbytek zimy prožila naše Cyphostemma juttae doma, a do skleníku putovala teprve když se v blízkostí záchranného řezu objevil náznak nového listu.
Tento okamžik je vhodné vypozorovat, a v tu chvíli zahájit jarní zálivku. Po dlouhém odpočinku probíhá buzení živelně a listy rostou doslova před očima. Zprvu jsou zelené, ale později získají na slunci modravé zbarvení, způsobené voskovitým ochranným povlakem. Okraje listů bývají různě zubaté, a někdy se dokonce dlanitě člení do několika samostatných ploch, spojených pouze ve spodní části. Zároveň s mladými listy občas vyrůstá i drobné (v poměru k listům a kmeni) květenství, které však není příliš ozdobné a tak trochu se ztrácí v mohutných listech. U nás kvete tahle obří kytka náladově, ale většinou si dá říct alespoň jednou za dva roky.
Cyphostemma juttae sice vydrží dlouhá období sucha bez ztráty listů, ale zálivku snáší od konce jara do podzimu hojnou a pravidelnou. Vodu zpravidla uloží do svých pletiv velice rychle. Mimořádně dobře snáší i největší vedra, během nichž narůstající listy zůstávají více prohnuté, jakoby čekaly na vhodnější příležitost. Zimní teploty mohou klesnout až k bodu mrazu, ovšem za předpokladu zmíněného suchého zimování.
Je samozřejmě možné budit rostlinu uměle, tj. dát jí zjara vodu a čekat, jak se s ní vypořádá. Je to ale způsob značně riskantní, protože obvykle v tuto dobu nemůžeme tušit, v jakém stavu se nacházejí kořeny rostliny po dlouhé zimě, protože tyto velké kytky  každoročně nepřesazujeme.
Dospělé rostliny jsou odolné, a nečiní prakticky žádné pěstitelské potíže, vyjma těch zmíněných specifik svých růstových zvyklostí. Mladé semenáčky bývají o poznání choulostivější, ale pouze v prvním roce života. Jakmile se na jejich sílících kmíncích objeví loupající se slupka, má zpravidla pěstitel vyhráno a rostlinky se stávají stejně odolnými jako ty dospělé. Semenáčky také vyžadují více tepla v první zimě svého života a občasnou udržovací zálivku, protože zásoby vody v jejich pletivech ještě nejsou nijak velké. Ačkoliv je v literatuře uváděna samosprašnost tohoto druhu, nikdy nám z kvetoucí rostliny semeníky nevznikly. Asi proto, že když jsme ještě hojně vysévali, byla rostlina příliš mladá a nekvetla, a nyní takřka nevyséváme, a tak zřejmě nabyla dojmu, že nemá cenu kvůli nám zbytečně plýtvat drahocennou energií.
Kytka na panelákový parapet to zrovna není, ale kdo si pro ni vyhradí dostatek prostoru na světlém místě, určitě neprohloupí s jejím nákupem či výsevem semen. Za pár let má rostlinu bizarního tvaru, která se stane dominantou jeho domácnosti. Když jí dopřeje dostatečně dlouhý odpočinek (klidně skoro ve tmě), uprostřed léta se mu odmění svou naprosto nezaměnitelnou krásou. Přestože našeho obříka pěstujeme spartánsky a nijak zvlášť jsme mu živelný růst neusnadňovali, u báze má jeho kmen průměr 14cm při výšce rostliny asi třicet centimetrů. Nejstrarší z mladých listů už nyní dosáhl délky více než čtyřiceti centimetrů a stále ještě přirůstá.
Zárodek listů je na fotografiích  pořízených 7.května, zatímco trojice takřka vyvinutých listů značné váhy je na snímku z 9. června. Z toho plyne, že tahle bizarní kytka rozhodně zbytečně nezahálí a neztrácí čas. Po tak dlouhém odpočinku ale není divu.