sukulenty

Jak z názvu rostliny vyplývá, jejím domovem je ostrov Madagaskar. Stromovitě rostoucí druh dosahuje na jihozápadě tohoto sukulentářského ráje až šestimetrové výšky, ale pěstitelé se nemusí nějakého překotného růstu v kultuře obávat. Rostliny dosahují zlomku přírodní velikosti, rostou pomalu a jejich vývoj je navíc omezen velikostí květináče a množstvím vody. Než jsem poprvé spatřil snímky z přírody, považoval jsem rostlinu spíše za nějakou miniaturu.
Didierea madagascariensis svým vzhledem trochu připomíná kaktusy, a především u mladých semenáčků je tato podobnost opravdu nápadná. Dužnatý stonek, měnící se postupem času v kmen, je porostlý jakýmisi výstupky, jejichž vrcholy jsou opatřeny dlouhými, pichlavými trny. Do toho ještě vyrůstají dlouhé a průběžně zasychající listy a vše dohromady tvoří při dostatku světla spletitý labyrint, takřka dokonale bránící pěstiteli v přístupu k samotnému tělu rostliny. Ta roste dlouho jako solitera, a v kultuře obvykle odnožuje pouze následkem poranění růstového středu nebo sežíznutí vrcholu rostliny.
Didierea madagascariensis snáší plné slunce i polostín nebo rozptýlené světlo. Od jara do podzimu ji zaléváme pravidelně, ale v menších dávkách, aby substrát stačil vždy brzy po zálivce vyschnout. Trvalejší vlhkost rostlině vadí především v zimě (min. 15°C), kdy provádíme zálivku jenom udržovací. Více zaléváme pouze mladé semenáčky, které mají v opačném případě tendenci náhle zasychat. V zimě také zpravidla opadá většina tenkých lístků, a šedavý povrch rostliny teprve vynikne, společně s dlouhými trny.
Rostlinu množíme výsevem semen, s vegetativním množením nemáme zkušenosti. Vzhledem k obvykle dobré klíčivosti semen a poměrně rychlému počátečnímu nárůstu semenáčků je o potomstvo postaráno. Domnívám se, že řez vrcholu kvůli množení je docela barbarský vůči krásnému tvaru soliterní rostliny, navíc provázený nebezpečím plísní v oblasti řezné rány. A krácení kvůli přílišné výšce, jako například u sloupovitých pachypodií, zatím ještě na dlouhou dobu nehrozí.
S drobnými květy se zřejmě v kultuře nikdy nesetkáme, ale rostlina je velice dekorativní i bez nich. Hezké jsou již semenáčky, ale teprve na větších rostlinách můžeme dokonale pozorovat zajímavé uspořádání trnů, výběžků a listů na kmeni rostliny. Na internetu jsou k vidění na toto téma nádherné fotografické příspěvky, nad nimiž se tají dech.
Didierea madagascariensis z čeledi Didiereaceae si zvolna nachází cestru za česká okna. Není to sice rostlina pro naprosté začátečníky, ale kdo rostlinám věnuje trochu času, naučí se ji pěstovat velice rychle. Právě ono pororování je u této rostliny velice důležité, protože pouze pohled z blízka často pěstiteli umožní zjistit, zda rostlina roste či ne, a podle toho jí může bez obav naordinovat dávky vody ve správný čas a v náležitém množství.
Zajímavým obdobím pro pozorovatele detailů je jaro. V úpatích dlouhých ostnů se objevují svazky mladých lístků a rostlina začíná ožívat. Během dvou týdnů naprosto změní svou podobu.
Vzpomínám si ještě na doby, kdy v literatuře bylo uváděno, že pěstování této rarity je na vlastních kořenech zhola nemožné. Také si pamatuji, že jsem vídal roubované jedince (zřejmě na nějaký druh r. Alluaudia), kteří ale ztráceli specifické znaky pravokořených rostlin. Dnešní semenáčky jakoby byly již mnohem otužilejší než předchozí generace, nebo jsme se je naučili postupem času lépe pěstovat, tak jako tomu ostatně bylo v minulosti například u adénií nebo pachypodií.
Na úvodním snímku je starší rostlina, a na dvou následujících jsou pohledy na její jarní probouzení, které bývá velice zajímavé. Na poslední fotografii je již olistěný semenáček Didierea  madagascariensis, kterému právě začíná vegetační sezóna.