sukulenty.estranky.cz

Jméno Gerhard Köhres je známo téměř každému kaktusáři a pěstiteli ostatních sukulentů, který se svoji zálibou začal už za komunistů. Právě od něj nejčastěji chodily do tehdejší ČSSR skrze železnou oponu balíčky se semeny druhů u nás prakticky nedostupných. Stačilo jen nalézt způsob, jak dotyčnému pánovi semena zaplatit. Doručit je poštou až domů už nebyl žádný problém. Alespoň tak jsem to zažil několikrát i já. V druhé polovině 80. let minulého století jsem nakládal vagóny a kamiony v jedné jihlavské fabrice. Se spoustou řidičů jsem udržoval dobré vztahy a tak mi byli ochotni objednaná semena v kapitalistickém Německu zaplatit. Já jim jejich valuty vyrovnal tvrdou českou měnou v odpovídající hodnotě a pak už jsem jen čekal, kdy dorazí pošťačka s krabičkou. Nepamatuji, že by zásilky někdy nesly známky jakéhokoliv porušení, což samozřejmě neznamená, že jejich obsah ostražití soudruzi nezkontrolovali. 

Jméno pana Köhrese jsem samozřejmě nikdy nezapomněl, i když poslední semena jsem u něj objednával někdy na počátku devadesátých let. Vzpomínky na něj mi oživily až neznámé rostliny, které jsme si z Holandska pořídili během loňského léta. Objednali jsme si tehdy původně rostliny Tacitus bellus (Graptopetalum bellum), které jsme hodlali využít jako mateční k dalšímu množení. Namísto nich jsem zíral na něco sice hodně podobného, ale rozhodně ne co jsme si objednali. Tacitus bellus znám za ta desetiletí života se sukulenty jako své boty a podle mého soudu se tato rostlina ani nedá s jinou zaměnit. Kytky na které jsem tehdy hleděl jsem ale dozajista viděl poprvé v životě. Měly úplně jiný tvar listů, tvořících společně kompaktní růžice, podobající se spíše těm rodu Echeveria. Některé z nich měly mezi hustě poskládanými listy dokonce i zárodky budoucích květenství, a tak jsem si říkal že vyčkám co z nich nakonec vyroste. Jenomže některé zárodky květenství zaschly a ty co zůstaly se od té chvíle nepohnuly ani o píď. A tak to zůstalo i po celou zimu. 

Ještě než zima nastala, konce listů neznámých rostlin se s příchodem podzimu začaly zbarvovat do hněda až bronzova. Růžice zůstávaly nádherně kompaktní a byla na ně opravdu radost pohledět. Na naší podzimní akci „Babí léto se sukulenty“ jsme jich několik nabídli k prodeji, a stejně tak v eshopu. To už jsem zjistil, že se jedná o křížence rodů Tacitus a Echeveria, kteří bývají označováni jako Taciveria. Polovinu rostlin jsme si ponechali pro vlastní potřebu, protože nám připadaly zajímavé a perspektivní k dalšímu množení, a také jsme samozřejmě byli moc zvědaví na jejich květy. 

Celé měsíce stagnující zárodky květenství se daly do pohybu teprve koncem letošního března a to dosti rychlým tempem, jakoby si snažily to dlouhé přešlapování na místě vynahradit. K těm starým se přidalo ještě mnoho dalších, vzniklých teprve na konci zimy. Taciverie v tomto ohledu rozhodně netroškařily. Bez květenství nezůstala ani jediná z dvaceti rostlin, které jsme si ponechali. I ty skromnější ale měly minimálně tři květenství, většina z nich ale 5-6, přičemž další začaly vyrůstat později z bočních odnoží, které začala vytvářet většina z nich.

Mezitím jsem se dopídil přesnější identifikace těch rostlin. Naštěstí neexistuje taciverií mnoho, a ty se navíc od sebe vcelku výrazně liší. Ta „naše“ se jmenuje ‚Belana‘ a přišla prý na svět právě ve sbírce zmíněného Gerharda Köhrese. Její jméno v sobě skrývá zkratky obou údajných rodičů, kterými jsou podle informací na odborných webech Tacitus bellus a sněhobílá mexická Echeveria laui. Zda se jednalo o křížení cílené nebo náhodné se mi ze zmíněných zdrojů zjistit nepodařilo.

Když jsme loni v létě rostliny kupovali, jejich velikost se pohybovala v rozmezí 4-5cm. Zjara letošního roku se sotva vešly do misek o průměru 9cm a možná by byly ještě o něco větší, kdybychom jim na podzim dopřáli o trochu větší nádoby. Jenomže to před zimou nepřipadalo v úvahu, ačkoliv jsme měli díky novému skleníku mnohem více prostoru než v předchozích letech. Naštěstí je zatím pořád ještě kudy zalévat, i když v jejich případě je už nutno postupovat s velkou opatrností. Zatímco v létě jsme rostliny klidně polévali na těla a po večerech pravidelně kropili, v zimě je něco podobného nemyslitelné. 

Ať už bylo křížení náhodné či cílené, každopádně jeho výsledkem je absolutní dominance znaků  Tacitus bellus u potomstva. Podobně jako zmíněný z rodičů, i kříženci hojně odnožují. Také u nich zůstávají zárodky odnoží dlouhou dobu skryty oku pěstitele pod tělem matky. Kromě tvaru listové růžice i samotných listů vlastně vše připomíná Tacitus bellus. Jakékoliv genetické stopy po Echeveria laui stále marně hledám.

Pěstování kříženců je tudíž naprosto stejné jako u Tacitus bellus (Graptopetalum bellum), o němž jsme v minulosti v této rubrice už také psali (13.6. 2008). Kříženci milují slunce v jakémkoliv množství. Pokud ho dostanou maximum, můžeme je i docela často zalévat, ale vždy raději s citem v malých dávkách, zvláště když samotné rostliny zabírají téměř celou plochu nádob jako ty naše. Dlouhodobější přemokření substrátu přináší riziko hniloby i v letním období, v chladnějším prostředí se navíc často přidávají houbová onemocnění. Nasucho vydrží rostliny velmi dlouho, aniž by to na jejich vzhledu bylo znát. Jejich listy se suchem nesvrašťují a ani během dlouhých období bez vody během naší zimy odspodu takřka neprosychají. Chladnější zimování (5-10°C) je určitě ideální. Při zmíněných teplotách postačí bohatě zálivka jednou za měsíc, ale myslím že by rostliny nasucho klidně vydržely i celou zimu. 

Na jejím konci nastal finiš. Květenství se zvětšovala každým dnem, a nebýt chladného jara, patrně by vykvetly už na jeho konci. Jenomže jarní počasí bylo letos opravdu mizerné, dokonce tak, že jsme naše letněné rostliny stěhovali na venkovní stoly až 3. června. Bývaly roky (nebylo jich sice mnoho), kdy to bylo o celé dva měsíce dříve! Cílovou pásku proťali ti dálkoví sukulentní běžci na sklonku května, kdy se začala otevírat první z poupat. A pak začalo představení, na které hned tak nezapomenu. Zářivých květů každým dnem přibývalo, až v první červnové dekádě pod jejich záplavou samotné rostliny zcela zmizely. Myslel jsem si, že už mne po více než třech desetiletích ve společnosti sukulentů hned tak něco nepřekvapí, ale stál jsem na tím zářivě červeným políčkem den co den a radoval se jako malý kluk.

Dlouhé čekání na ‚Belanu‘ se tedy rozhodně vyplatilo. Trocha trpělivosti ještě nikomu neuškodila a sukulenty nás v této staré pravdě utvrzují dnes a denně. A červnová odměna za dlouhé čekání byla v případě Taciveria ‚Belana‘ vskutku královská.

Obr. č. 1 – jedna z našich rostlin na počátku loňského září s již patrným zárodkem budoucího květentsví nedaleko růstového středu, č.2 – více zárodků květenství v polovině letošního března, č.3 – již o poznání vzrostlejší květenství na počátku dubna, č.4 – a ještě jednou, tentokrát pohled na celou naši kolonii, č.5 – první várka zářivých květů na konci května, č.6 a 7– a jejich záplava v první červnové dekádě!