sukulenty.estranky.cz

Název této trochu zvláštní rostliny se velice dobře pamatuje kaktusářům. Do rodového druhu snad nejznámějších kaktusů (Echinopsis) vloží písmeno „d“ a druhový název jim připomíná sloupovitý růst dalších jejich oblíbenců. Echidnopsis cereiformis pochází z východní Afriky (Somálsko), a areál jeho výskytu sahá až na Arabský poloostrov (Jemen). Je příbuzným mnohem známějších smrdutek (Stapelia) a jiných rostlin s více či méně zapáchajícími květy nádherných barev a tvarů. Také květy této rostliny připomínají její příslušnost k čeledi Asclepiadaceae (klejichovité), byť v menším provedení. Vyrůstají ve velkém množství  těsně pod růstovými vrcholy dužnatých stonků, jejichž tmavozelený (podle množství světla na stanovišti ale také olivově zelený, fialový nebo hnědofialový) povrch je rozdělen mělkými žlábky na množství políček.
Echidnopsis roste zpočátku vzpřímeně, ale po určité době se růst mění v poléhavý až převislý. Rostlina tak vysílá svá chapadla do širokého okolí a pokud těla dolehnou na substrát ve vedlejším květináči nebo se jen přiblíží vlhkému substrátu, záhy vytvářejí přímo uprostřed těl čekací kořínky, které se časem uchytí. Manipulace s rostlinou je v tom případě nepříjemná a obtížná. Protože jsme nechtěli rostlinu neustále krátit ani nechat zarůstat u sousedů, zvolili jsme jiné řešení, které se nám už léta osvědčuje. Zasadili jsme ji do závěsného květináče, kde má dostatek možnosti k růstu, aniž by zasahovala do života svým sousedům. Roste dobře a pravidelně kvete, i když každým rokem v jiném období.
Echidnopsis cereiformis pěstujeme na přistíněném místě, protože na plném slunci rostlina často částečně nebo zcela zastavovala růst. Její pokožka byla sice zajímavě zbarvena, ale na úkor zdraví rostliny, která občas přestávala odebírat vodu ze substrátu. Protože je podstatně teplomilnější než běžné druhy rostlin rodů Huernia nebo Stapelia, nesnáší v zimě (min. 12°C) trvalejší přemokření. 
Množíme ji zakořeńováním odnoží, které je nutno opatrně oddělit od mateční rostliny v tenkém bodě srůstu. Po odlomení kroutivým pohybem nebo odříznutím  je vhodné nechat řízek 2-3 dny zaschnout, protože z něj vytéká hustá, průhledná šťáva. Mateční rostlinu potom nějaký čas nepoléváme na tělo a vyčkáme, až rány po oddělených odnožích zaschnou. Jinak ji na těla pravidelně zaléváme, což rostlině nevadí, ale zato voda znepříjemňuje život vlnatkám, pro něž je právě tento druh obrovským magnetem. Vzhledem ke skutečnosti, že na rostlině nejsou různé záhyby, jaké známe například u huernií, s tímto nepříjemným škůdcem se dá vypořádat vodní lázní a fyzickou likvidací poměrně snadno.
Od konce jara do podzimu může být zavěšena v korunách stromů, kde déšť není tak intenzivní a sluneční paprsky bývají rozptýlené. Stěhovat ji do skleníku ale musíme už koncem září, protože klesající ranní teploty by mohly způsobit hnilobu.
Přestože se jedná o rostlinu poměrně známou, stále je pěstována zřídka. Je to škoda, protože většinu milovníků sukulentů zaujme svým zjevem už na první pohled. Když jsou navíc konce těl ozdobeny množstvím drobných kvítků a  tvarově nádherných poupat, stává se tato zvláštní kytka z čeledi Asclepiadaceae  ozdobou každé sbírky.
Na úvodním snímku je rostlina  již letněná, zatímco závěrečná  fotografie je vzpomínkou na krátké dny naší zimy (foto z 24.2.), kdy jsou těla Echidnopsis cereiformis sytě zelená.