sukulenty

O zvláštním procesu sukulentářského „vykolejení“ jsem už na našich stránkách psal v souvislosti s trpasličím mexickým pepřincem Peperomia monticola. Jedná se o zvláštní stav postihující sukulentářovu mysl ve chvíli, kdy spatří něco naprosto mimořádného a nečekaného. Něco výjimečného, s čím se dosud nesetkal a co se ničemu dalšímu z říše sukulentů příliš nepodobá.
Přesně takové bylo moje první setkání s rostlinou Euphorbia bongolavensis. Druhové pojmenování získala díky svému přírodnímu nalezišti v provincii Bongolava, což je hornatá oblast (800-1500m.n.m) ve vnitrozemí ostrova Madagaskar. Euphorbia bongolavensis ve zdejších opadavých lesích roste jako keřík až metr vysoký a objevena byla relativně nedávno, protože její popis prof. Wernerem Rauhem byl uveřejněn teprve v roce 1993!
Rostlina je to naprosto odlišná od všeho, s čím jsem se až dosud při pěstování sukulentů setkal. Trochu mi sice zpočátku připomínala svoji příbuznou E. viguieri, a to především věncovitým (nebo deštníkovitým) uspořádáním listů na vrcholu stonku, a hlavně jejich jasně červenými řapíky. Jenomže tím veškerá podobnost končí.
Originalita Euphorbia bongolavensis spočívá především v patrovitém způsobu růstu, který je naprosto nezvyklý a ojedinělý. Základ rostliny tvoří holý, postupně tloustnoucí kmínek s opadavými listy na vrcholu. V tom se ještě rostlina podobá mnoha jiným druhům euforbií, ale v dalším vegetačním období začnou poblíž růstového středu vyrůstat slabé větve zvané hypopodia, na jejichž koncích se zanedlouho objeví další vějíře čerstvých listů. Co rok, to nové a zase o něco rozložitější poschodí!
Původně zelený kmínek se po nějakém čase začne pokrývat popraskanou borkou, takže společně s neuvěřitelně rozložitou korunou (ve srovnání s tenkým kmínkem) tvoří zcela nevšední celek! Bývá už to tak v přírodě zařízeno, že krásné nebo mimořádně zajímavé rostliny obvykle nedisponují ohromujícími květy. Na rozdíl od zářivě rudých cyathií zmiňované E. viguieri a mnoha dalších podobných rostlin (např. E. neohumbertii) jsou květy E. bongolavensis drobné a nenápadně žlutavé.
S pěstováním v kultuře dosud příliš zkušeností není, a jedinou zmínkou v naší odborné literatuře je zatím stručný popis Jana Gratiase v časopise „Svět exotických rostlin“ (4/2005), který je součástí velice obsáhlého seriálu o pěstování rostlin rodu Euphorbia, vycházejícího na pokračování v několika ročnících tohoto skvělého a bohužel již neexistujího periodika. Mimochodem se máme na co těšit, protože Honza Gratias připravuje společně se skvělým pěstitelem a znalcem euforbií panem Noskem první soubornou knihu v českém jazyce o těchto pěstitelsky stále populárnějších rostlinách! Jakmile bude na světě, určitě vás o ní budeme informovat!
Naši rostlinu Euphorbia bongolavensis máme třetím rokem, což je patrné i z poschodí v její rozrůstající se koruně. Za tu relativně krátkou dobu jsme si ověřili, že každopádně příliš nesnáší přímé slunce. Chce to zdravý kompromis. Ve stínu rostlina ztrácí charakteristické zabarvení listových řapíků i samotných listů. Na přímém slunci zase získávají listy nezdravou barvu a při opomenutí pravidelné zálivky v letním období začnou bez výstrahy opadávat! Od pozdního jara do podzimu zaléváme vydatně každý týden, někdy vložíme ještě jednu zálivku navíc, takže v nejteplejších měsících roku udržujeme substrát prakticky neustále mírně vlhký. S příchodem podzimu a chladnějších nocí intervaly mezi jednotlivými zálivkami prodlužujeme a jakmile pozorujeme žloutnutí listů, ponecháme rostlinu nasucho dokud neopadá a pak ještě minimálně měsíc (nebo i dva).
Po zbytek zimy ji mírně zaléváme i v bezlistém stavu (jednou za 2 týdny) a držíme ji na teplejším zimovišti, kde teploty trvaleji neklesají pod 15°Celsia. Jarní „znovuolistění“ probíhá vcelku živelně, podobně jako podzimní opadávání. Od té chvíle zaléváme opět pravidelně a na počátku května rostlinu stěhujeme zpět do skleníku, kde obsadí stanoviště ve stínu větších aeonií, které sdílí s dalšími příbuznými (E. neohumbertii, E. iharanae atp.) a kde jsou sluneční paprsky okolo stojícími vysokými rostlinami přirozeně filtrovány.
Podle údajů JGR ve zmiňovaném článku lze E. bongolavensis množit řízkováním, ale zatím jsme to nezkoušeli, a ani zkoušet nechystáme, protože máme pouze jedinou rostlinu. Jakmile se nám podaří získat další, určitě se s vámi o své zkušenosti s vegetativním množením podělíme. Zbývá samozřejmě ještě výsev semen, s nímž už mají u nás někteří pěstitelé zkušenosti (L. Hojný, I. Žídek a možná i další).
Pokud chcete svoji domácnost obohatit o jednu mimořádně zajímavou a neokoukanou kytku, kterou je možno ještě stále považovat za novinku, pak je Euphorbia bongolavensis dobrou a pěstitelsky vcelku schůdnou volbou.