sukulenty.estranky.cz

V titulku článku jsme použili původní pojmenování rostliny z roku 1970, které jí tehdy dal její objevitel a autor popisu profesor Werner Rauh. O čtrnáct let později byla tato drobná euforbie z jihu ostrova Madagaskar překlasifikována na poddruh známější Euphorbia decaryi (E. decaryi var. capsaintemariensis). Při komunikaci mezi pěstiteli se ale používá jméno původní, i tak dost obtížně vyslovitelné a dostatečně dlouhé. Rostlina za něj vděčí oblasti, v níž byly na sklonku šedesátých let minulého století objeveny její nepříliš početné populace. Jedná se o přírodní rezervaci Cap Sainte Marie, nacházející se na samém jihu ostrova.
Samotná rezervace byla založena někdy na počátku 60. let minulého století, a to především kvůli ochraně zdejší fauny, zvláště pak dvou druhů želv Geochelone radiata (paprsčitých) a Pixys arachnoides (pavoukovitých, pavoučích). Na tomto území kdysi žili i největší ptáci naší planety. Aepyornis maximus vážil čtyři metráky a jeho obří vejce byla lákavou pochoutkou pro domorodce a námořníky. Právě díky honbě za nimi byl druh vyhuben, jen se odborníci liší v názoru kdy k tomu vlastně došlo. Torza vajec se dají nalézt v těchto písčitých oblastech ještě dnes a jejich naleziště se táhnou při jihozápadním pobřeží ostrova směrem k severu.
Euphorbia capsaintemariensis roste pouze na nepatrném území. Díky tomu je druh silně ohrožen a chráněn úmluvou CITES. Na rozdíl od mnoha podobných euforbií (vzhledově i velikostí) snáší docela dobře sluneční paprsky, protože i v přírodě roste na osluněných stanovištích nebo místech jen lehce přistíněných řídkých trnitým bušem, jemuž dominují Alluaudia comosa nebo Alluaudiopsis fiherensis a jehož součástí je i známá miniaturní Aloe millotii. Naleziště rostliny z dnešního článku se nacházejí na vápencových skalních terasách v nadmořské výšce okolo sto metrů.
Oproti většině ostatních euforbií tohoto typu, z nichž o některých jsme již v minulosti na našem webu psali (např. E. ambovombensis), je tato pro pěstitele o poznání atraktivnější již v útlém mládí. Mladé rostliny vytvářejí hezký kaudex, plynule přecházející v tlustý kmínek. Rostliny nezvykle hojně větví, přičemž větve i v přírodě zůstávají poměrně krátké (10cm) a především narůstají na kmínku horizontálně a poměrně hustě, což působí na první pohled velice efektně.
Okraje listů jsou výrazně zvlněny, jejich délka se pohybuje okolo 25mm a šířka těsně pod jedním centimetrem. Čím více slunečních papsrků rostliny v kultuře dostávají, tím výraznější je zvlnění okrajů listů, shora tmavě zelených a na spodní straně červenohnědých. I toto zbarvení částečně nebo zcela mizí, jakmile rostlinu umístíme do polostínu. Ideální se nám osvědčilo umístění rostlin vedle vyšších druhů, které roztříští přímý sluneční žár, ale na jejich vrcholy propustí slunečních paprsků pořád ještě velkou část. Rostliny pěstované na takovém stanovišti musíme samozřejmě pravidelně zalévat, i když se vyplácí dávat jim pouze menší dávky vody a raději zalévat častěji. Pokud rostliny trpí suchem, jejich listy se zcela srolují, ztrácejí charakteristické zbarvení a snadno se i popálí.
Od konce jara do podzimu zaléváme jednou týdně vydatnějí, a vícekrát jen kropíme na listy a stonky. Od konce jara se objevují drobná, ve srovnání sa samotnými rostlinami však poměrně výrazná cyathia, zdobící potom vrcholy větviček i několikrát za sezónu. Neměli jsme zatím čas věnovat se jejich sprašování, což se chystáme letos napravit, protože výsev semen je prakticky jediným přijatelným způsobem množení. Samozřejmě by šlo rostliny množit i vegetativně, ale kdo by dobrovolně ničil přirozený vzhled rostliny. Navíc je zde jedovaté mléko, které rostliny při řezu nebo jakémkoliv poranění roní a které pak na jejich tělech vytváří nepěkné skvrny. Ty se často stávají vstupní branou pro různá houbová onemocnění a plísně. Kvetou již velmi mladé rostliny.
Na podzim pamatujeme na včasné stěhování na zimoviště, které by mělo být teplejší. Jako ideální se nám osvědčila prosklená veranda, kde bývá minimálně 15°C po celou zimu a kde máme umístěny i ostatní druhy drobných madagaskarských euforbií. Po celou zimu je zaléváme jednou týdně, ale jen symbolicky, abychom doplnili ubývající zásoby vody v jejích útrobách. Většinu zimy rostliny prožívají v bezlistém stavu, nebo si ponechávají pouze nejmladší dva listy na vrcholcích větví. Uschlé listy průběžně odstraňujeme.
Euphorbia capsaintemariensis je rostlinou jako stvořenou pro milovníky miniturních sukulentních stromečků, které vznikají spontánně a prakticky bez pěstitelova přičinění. Ztloustlý kmínek je třeba povysazovat s citem a neukvapovat se. Jedině tak zachováme přirozený vzhled rostlin a jejich stromkovitý charakter. Jakmile rostliny získají zajímavý tvar, zaslouží si i hezkou misku. Ta by měla být především odpovídající velikosti, protože příliš velká nádoba znamená pomalejší vysychání substrátu v ní a zvýšené riziko hniloby kořenů. Trvalejší přemokření je také nejčastější pěstitelskou chybou, které se majitelé těchto nádherných miniaturek z jihu ostrova Madagaskar dopouštějí. Jinak je to rostlina i pro okenní pěstitele naprosto ideální.