sukulenty.estranky.cz

Zdálky mi na první pohled připomínala nějakou smrdutku, a částečně snad i sloupovitý kaktus, na jaký kaktusáři roubují ty vzácnější či choulostivější druhy. Při pohledu zblízka už ale bylo jasné, kam ta zvláštní kytka z centrálních oblastí Zambie a Tanzanie vlastně doopravdy patří. To drobné žluté, vyrůstající takřka po celé délce (výšce) na hranách vcelku výrazných žeber totiž byla cyathia, typická pro rod Euphorbia. Jako celek rostliny připomínaly umělý nevkus západoevropské sukulentářské provenience, který k nám proniká v čím dál větší míře. Jenomže tohle všechno bylo pravé!
Stonky Euphorbia debilispina jsou čtyřboké, zdobené vždy čtveřicemi jednoduchých trnů na hranách žeber. Trny vyrůstají na malých světlých ploškách ve tvaru srdce, kontrastujícími s šedozelenou pokožkou rostlin. Těsně nad zmíněnými trny vyrůstají zjara zářivě žlutá cyathia, kterých bývá za příznivých podmínek ohromné množství. Zdobí sloupovité stonky od úpatí až k vrcholkům a z ještě docela nedávno nenápadných rostlin udělají během několika dnů kytky naprosto nepřehlédnutelné a úchvatné.
V přírodě Euphorbia debilispina roste na vápencových skalách, místy i přistíněna řídkou lesní vegetací. Vytváří husté keříčky, dorůstající výšky 10-20cm. Keříčkovitý růst si udržuje i v kultuře. Zprvu rostou stonky nějaký čas soliterně, ale pak se v jejich úpatí začně objevovat množství nových výhonků, které lze směle nazvat i podzemními stolony. Další nové výhony potom začnou vyrůstat i ve středních a vyšších partiích stonků. Euphorbia debilispina snáší plné slunce, díky jehož paprskům si epidermis (pokožka) zachovává šedavé zbarvení. Od jara do podzimu naše rostliny pěstujeme v letním makroloňáku bez jakéhokoliv přistínění. K tomu samozřejmě patří pravidelná zálivka v menších dávkách, které jsou rostliny obvykle schopny zpracovat již do následujícího dne. Poléváme je přímo na těla, a občas i kropíme, když jsou vedra, neumožňující nám klasickou zálivku. Vodu mají živelně se rozrůstající rostliny kam ukládat. Přesto se dá říci, že se jedná o miniaturu, nezabírající ani po letech pěstování mnoho prostoru.
Zimujeme je ve vytápěném skleníku při 5-12°C a občasné zálivce (asi 1x měsíčně), i když by rostliny díky tuhé a silné pokožce bez problémů přežily celou zimu i zcela nasucho.
Keříčkovitý růst by mohl některé pěstitele svádět k tvarování, ale to je ve své klasické podobě u většiny euforbií nepříliš efektní. Navíc nesmíme zapomínat na mléko, vytékacící při poranění z jejich těl a tvořící na povrchu rostlin často nepěkné skvrny. V případě Euphorbia debilispina je nárůst nových výhonků opravdu živelný a neuspořádaný, takže dát tvaru rostliny nějaký řád je většinou práce zcela zbytečná. Ponechat rostlině její přírodní růst je v tomto případě asi tím nejlepším řešením. Množení Euphorbia debilispina je snadnější než u většiny jejího příbuzenstva. Pěstitel má díky nárůstu množství odnoží vždy po ruce dostatek materiálu k množení. Odnože stačí opatrně oddělit v nejužším místě srůstu s mateční rostlinou a ránu pak na několik vteřin ponořit do vlažné vody, čímž zamezíme výronu latexu (mléka), který by se ani v tomto případě neměl dostat do očí. Řízky koření v perlitu, ale i ve vodě! Jen jim to trvá poněkud déle než jsme zvyklí třeba u sukulentů tlusticovitých (Crassulaceae).Rostlinu je vhodné množit v době její plné vegetace, tj. od jara do podzimu, v době vegetačního klidu probíhá proces zakořeňování nesrovnatejně déle. Stejně jako ostatní euforbie, i tuto sázíme do propustného písčitého substrátu, který po zálivce rychle vysychá.
Euphorbia debilispina byla popsána L.C. Leachem (1909-1996) teprve v roce 1992, a jako typová lokalita její zambijské populace je uvedena 8km západně od hlavního města Lusaky. Debilispina znamená „se slabými trny“, což je docela výstižné a při manipulaci s touto rostlinou i velice praktické. Na rozdíl od většiny ostatních druhů (samozřejmě třeba s výjimkou E. obesa) dojde v případě té z dnešního článku jen málokdy k jejímu poranění a následnému výronu latexu (mléka). Nejen proto se ji ale vyplatí pěstovat. Zdálky se sice může leckomu jevit jako šedá myš. Při pohledu z blízka na ní ale nalezneme spoustu zajímavých detailů a v době květu je to opravdová sukulentní parádnice, vzhledem k nepatrným rozměrům vhodná i pro okenní pěstitele.
Na úvodním snímku je mladá rostlina E. debilispina již obrůstající novými odnožemi. Na druhém je typičtější obrázek nárůstu podzemních stolonů v úpatí rostliny. Dvojice snímků na závěr je z májového kvetení Euphorbia debilispina v našem letním makroloňáku.