sukulenty.estranky.cz

Pěstitelé je často nazývají jako „medúzovité“, ale hodně připomínají také chobotnice. Jejich základem je vždy tlustý kmen, navazující bezprostředně na kořeny. Z něho pak vyrůstají dlouhé výhony, často opravdu připomínající chapadla. Jedná se o rostliny velice dekorativní, které se ale přes všechnu snahu v kultuře podobají těm z přírody pouze částečně.
Z této kategorie euforbií se u nás pěstují především Euphorbia esculenta, E. inermis a E. caput-medusae. Posledně jmenovaná se od ostatních dvou liší tím, že jí na určitou dobu narůstají drobné lístky, které však po krátkém čase opadají. Ostatní dvě jsou takřka k nerozeznání a do nedávné doby jsem je obě považoval za rostliny totožné.
Euphorbia esculenta už je v naší sbírce zastoupena nějakých patnáct let, a vypiplali jsme jí z malého semenáčku, který jsme kdysi přivezli ze Žacléře. K ostatním dvěma jsme přišli jako slepí k houslím při jedné návštěvě u Luboše Hojného. Pod jedním z parapetů mne totiž zaujala hromada navzájem propletených těl rostlin, které jsem znal. Byly vyndané z květináčů a zřejmě čekaly už nějakou dobu na přesazení. Kupodivu tam nijak netrpěly. Když jsem se na ně ptal Luboše, povídá mi: „Vem si, jestli chceš? Ale né všechny!“ Vzal jsem si tedy dvě a s vítězným pocitem je uložil do bedny. Abych je neponičil, obalil jsem je novinami, takže zabraly celou zeleninovou přepravku. Při manipulaci s nimi se člověk nevyvaruje občasného poranění těch tmavě zelených chapadel. Z těch rostlin jsem měl velkou radost, protože takové se už většinou neprodávají. Když jsem je postavil vedle té naší, pozoroval jsem některé menší rozdíly, týkající se délky větví, jejich tloušťky a tvaru. A tak jsem se začal hledat informace, které by mi v orietaci pomohly. Naštěstí jsem objevil článek v časopise  Svět exotických rostlin (3/2004), kde se této skupině pryšců věnuje poměrně důkladně JGR (viz sbírky přátel).
Euphorbia inermis (na posledním snímku) má tedy delší a užší chapadla, navíc mírně prohnutá. Rozdíly jsou údajně také v květech. Jedna z našich rostlin kvetla droboučkými bílými kvítky na koncích výhonů, ale bohužel nevík která to byla. Kvítky jsou to nenápadné, ale protože se neobjevují zrovna pravidelně, dodnes si na ně vzpomínám v očekávání, kdy je znovu spatřím.
Pěstování je poměrně jednoduché, alespoň tedy u starších rostlin. Spodní listy časem žloutnou, sesychají a dají se v tomto stádiu bez problémů a násilí odstranit. Rostliny zaléváme od jara do podzimu 1x týdně, v zimě pouze sporadicky, protože bez vody by klidně vydržely až do jara. Všechny tři jsou umístěny na plném slunci, přesto se jejich barva takřka nemění. Vodu jim dáváme raději v menších dávkách, takže substrát bývá po většinu roku suchý.
V mnohém podobné těmto druhům jsou i další. Především E. woodii je pěstována běžně a naleznete ji v takřka každé sukulentářské sbírce. Navíc je podstatně odolnější a lze ji doporučit i začátečníkům. Pěstuje se stejně, jenom není tak náročná na množství světla, takže ji můžeme pěstovat i v polostínu, aniž by ztratila tvar nebo nekvetla. Její květy jsou sice také drobné, ale nápadně žluté. Bývá jich najednou velké množství a tvoří kolem středu tlustého kmene celé prstence, ostře kontrastující se svěže či tmavě (podle stanoviště) zelenými listy. Protože tento druh roste poměrně živelně, je třeba odstraňovat nejenom zaschlé spodní listy, ale také nejdejší zdravé. Jinak se rostlina neuvěřitelně rozlézá a zasahuje větvemi do mnoha okolních květináčů.
Protože bývají starší rostliny všech uvedených druhů značně rozměrné, jsou sice velice dekorativní, ale jen těžko se vejdou na typizovaný parapet většiny našich bytů. Ve skleníku sice nemáme  příliš místa nazbyt, ale ještě dvě takové jak od Luboše Hojného bych klidně snesl.
Na prvních třech fotografiích je Euphorbia esculenta, na další pak E. inermis a na závěr Euphorbia woodii.