sukulenty.estranky.cz

Crassicaulis znamená „se silným stonkem“. Ve spojení s nádhernou Euphorbia francoisii toto její poddruhové pojmenování maličko pokulhává, protože i původní rostlina má stonek silný. Byla popsána již v roce 1946 francouzským botanikem a mykologem J.D. Leandrim z okolí města Tolanaro, ležícího na jihovýchodě ostrova Madagaskar a známějšího jako Fort Dauphin. Euphorbia francoisii svým nevšedním vzhledem zaujala pěstitele po celém světě. Díky nim a vcelku rychlému generativnímu množení je dnes rostlin tohoto druhu v sukulentářských sbírkách určitě mnohem více než v madagaskarské přírodě.
O pěstování Euphorbia francoisii jsme psali hned v počátcích existence našeho webu (Pěstitelská praxe/30.1. 2009). Tehdy jsme s jejím pěstováním teprve začínali a později často propadali kouzlu její výjimečné pestrosti. Ta neuvěřitelná variabilita vzorů na listech Euphorbia francoisii snad nemá v říši sukulentů obdoby. Kochali jsme se jí při každé návštěvě u Luboše Hojného ve Dvoře Králové nad Labem. Podivovali jsme se zprvu, že každičká jedna rostlina z výsevu Euphorbia francoisii může být ryzím originálem, a najít dva naprosto identické semenáče bylo takřka nemožné. Při každém návratu do Lubošova sukulentního království jsme pak žasli nad dalšími a dalšími typy rostlin. Člověk má nutkání pořídit si je všechny a doma se pak pitvat v těch odlišnostech a kochat se jemnými detaily kreseb na jejich listech. Podobnou úchylku pociťuji dlouhodobě u několika dalších rostlin, z nichž mne okamžitě napadají Euphorbia obesa nebo Titanopsis calcarea. Euphorbia francoisii je v přírodě ohroženým druhem, chráněným úmluvou CITES, i když zrovna na Madagaskaru si nedělám o ochranářském počínání velké iluze. Svoje druhové pojmenování rostlina získala po E. Francoisovi, majiteli pozemků, na nichž většina populací v době objevení rostla. 
Přesně padesát let po věděckém popisu Euphorbia francoisii byla botanické i pěstitelské veřejnosti představena nová rostlina, která byla objevena někdy zjara roku 1993 v místě zvaném Andrahomana, nacházejícím se jižně od města Fort Dauphin. V roce 1996 byla prof. Wernerem Rauhem popsána jako Euphorbia francoisii var. crassicaulis. Byl to patrně výsledek poslední větší botanické výpravy, kterou na sklonku svého plodného života tento věhlasný německý botanik uskutečnil. V letošním roce se zčistajasna v botanickém světě objevile jméno Euphorbia decaryi var. crassicaulis. Že by už někomu připadalo 20 let jako příliš dlouhá doba bez taxonomických změn u tak atraktivního rostlinného poddruhu? 
Přírodní lokalita var. crassicaulis s také nachází v blízkosti pobřeží. Je to údajně místo obtížně přístupné, přesto podle názoru ochranářů ohrožené lidskou činností. Populace Crassula francoisii var. crassicaulis roste většinou po nízkými keři, což vysvětluje i její chování v kultuře. Jak již bylo zmíněno v samém úvodu, její poddruhové pojmenování avizuje silný kmen, tedy každopádně silnější než u původního druhu. Silnější jsou v přírodě i větve nové rostliny, ale nejvíce rozdílností lze nalézt u listů. Ty jsou delší, celkově větší a pěstitele i botaniky zaujaly především mnohem pestřejší kresbou na svém povrchu. Žilnatina je v jejich podání hustší a výraznější, a také okraje listů bývají mnohem více zvlněné. Je to opravdová pastva pro oči milovníků sukulentních detailů, připomínajících umělecká díla.
Naživo jsem tyto rostliny poprvé spatřil u Pavla Karkošky v Orlové, o jehož pěstitelském umu a citu jsme v minulosti psali v jiné rubrice našeho webu (Povídání o sukulentech/30.4. 2014). Hned z první návštěvy u něj jsem si přivezl několik rostlin Euphorbia francoisii var. crassicaulis a s nimi společně i jedince barevně odlišné formy 'rubrifolia'. To už jsou skutečné klenoty sukulentní říše, které je mnohem lepší vidět zblízka na vlastní oči, než o nich číst v literatuře nebo sledovat jejich fotografie na internetu. Od klasických 'crassicaulis' se liší výrazným podílem červeného zbarvení v listech, a to v opravdu zvláštních a těžko popsatelných (a také proměnlivých) odstínech. Na toto zbarvení kupodivu nemá příliš velký vliv množství slunečních paprsků, a když, tak zcela opačný než bychom po zkušenostech s jinými sukulenty očekávali. Je to zbarvení ustálené a částečně i dědičné, ale měnící se během jediné sezóny podle klimatických podmínek. Dědičné je v té zmíněné červeni v listech, nikoliv zcela však ve vzorech na jejich povrchu. Pokud oběma 'crassicaulis' poskytneme stejné stanoviště, rozdíly mezi nimi budou vždy markantní. Červená se z listů formy 'rubrifolia' zcela nevytratí ani během české zimy, nebo při pěstování rostlin na přistíněném stanovišti během léta. Oficiálně je tato rostlina nazývána Euphorbia francoisii var. crassicaulis f. rubrifolia, ale většinou se používá nejrůzněji zkrácených verzí. Mnozí pěstitelé zase rostliny označují jako klasickou Euphorbia francoisii a za jméno přiřazují jedno z Rauhových sběrových čísel.
Nepodařilo se mi zjistit, zda se barevné odchylky v přírodě vyskytují jen u některých izolovaných populací, nebo se k nim dopracovali až pěstitelé poctivým selektivním výběrem v kultuře a jejich následným množením. Ať už je to jak chce, způsobují ty barevné kytky u pěstitelů závislost, hraničící občas až se zmíněnou posedlostí. Pozoroval jsem to paralelně při návštěvách u Pavla Karkošky na severu Moravy i u Luboše Hojného na východě Čech. Oba těmto rostlinám věnují mimořádnou pozornost, kterou si určitě zaslouží. Jsou nejenom krásné a neokoukané, ale lze předpokládat že budou také dlouhodobě komerčně úspěšné, především díky zmíněné variabilitě. Oba excelentní pěstitelé se shodně snaží selektivním výběrem získat nejvýraznější typy rostlin, a ty pak s vírou maximální dědičnosti nadále množit. Je to úmorná práce, spočívající nejenom v rutinním (pro ně) pěstování, ale také v neustálém hlídání semen z plodů vystřelovaných a v neposlední řadě i „čistého“ sprašování. Dobré výsledky jsou podloženy spoustou práce, a my ostatní se můžeme těšit že se k nám brzy dostanou.
Zkusili jsme v posledních dvou letech pěstování 'crassicaulis' i 'crassicaulis rubrifolia' a došli jsme ke zjištění, že se v ničem neliší od pěstování ostatních euforbií tohoto typu, o nichž jsme už v minulosti na našem webu psali (např. E. ambovombensis, E. cylindrifolia), a samozřejmě i klasické Euphorbia francoisii. Na plném slunci jejich listy částečně ztrácejí výrazné zbarvení, v úplném stínu to taky není ono. Je tedy třeba najít rozumný kompromis. Osvědčilo se nám přistínění vyššími sukulenty, imitující tak trochu podmínky rostlin na jihovýchodě Madagaskaru. Na příliš dlouhé sucho velice záhy reagují srolováním listů, takže přicházíme o příjemné pohledy na jejich nádhernou kresbu. Trvalé přemokření zase může vést k hnilobě kořenů.Takže opět kompromis, a propustný hrubší substrát jako částečnou prevenci proti přemokření jako bonus. Od jara do podzimu zaléváme jednou týdně, a občas kropíme, což tento typ rostlin opravdu vítá s nadšením. Zimujeme na teplejším místě (15°C a více) s maximem slunečních paprsků z toho mála, a jednou za týden symbolicky zaléváme, nebo spíše vydatně kropíme přímo na listy. Opadávají pak jen výjimečně.
Nějaké ztráty samozřejmě byly, ale ne tragicky vysoké. Květy jsme za ty dva roky měli možnost spatřit mnohokrát, u některých rostlin i 2-3x během jediné sezóny v nejrůznějších jejích obdobích. Nejčastěji ale na přelomu léta a podzimu, zatímco u klasické E. francoisii zase ponejvíce zjara. Dnes je tato rostlina z důvodu snazšího odlišení poddruhů již většinou označována jako Euphorbia francoisii var. francoisii!
Všechny rostliny Euphorbia francoisii bez výjimky nás naučily trpělivosti. Rostou pomalu a pokud se chceme dočkat hezky baňatých kmínků, vyplatí se vydržet a ponechat je pod zemí co možná nejdéle. Povytáhnout na odiv návštěvám se dají samozřejmě kdykoliv, ale jejich tloustnutí se v lepším případě jen výrazně zpomalí, v horším zastaví zcela a bude pokračovat zase jen v podzemní části. Rostliny se v tomto pohledu zdají být „nepoučitelné“!
Z výše uvedeného vyplývá, že nezaberou mnoho prostoru ani po letech pěstování, což je pasuje do role favoritů pro okenní parapety. S trochou nadsázky by se dalo říci, že ideálnější rostlinu na prosvětlené okno suchého bytu bychom v říši sukulentů hledali jen velmi obtížně! 
Na úvodním obrázku je klasická E. francoisii, kvetoucí v listopadu 2010, na druhém pohled zblízka na stejnou rostlinu, kvetoucí v březnu 2013. Fotografie č.3 patří E. francoisii var. crassicaulis s prvními listy v předjaří a následuje další, již zbarvená dubnovým sluncem. Na snímku č.5 je „crassicaulis“ s květy na konci srpna loňského roku a staršími listy zkroucenými a barevně poznamenanými předchozími letními vedry. Obr.č. 6 a 7 patří stejné dvojici rostlin „crassicaulis rubrifolia“ v dubnu a září roku 2014. Snímky č.8 a 9 již mírně povysazené rostliny „crassicaulis rubrifolia“ byly pořízeny loni v srpnu. A na závěr ještě jedna exkluzivně zbarvená Euphorbia francoisii var. crassicaulis f. rubrifolia!