sukulenty.estranky.cz

Jsou kytky, kterých nebude nikdy dost. Typickým příkladem je právě Euphorbia horrida. Ačkoliv se na její množení vrhly západoevropské pěstírky a léta ji pěstuje takřka každý pěstitel sukulentů u nás, poptávka po ní neustále přetrvává. Příčin popularity této kaktusům podobné rostliny z východního Kapska je hned několik.
Především je krásná i dekorativní zároveň, a protože je podobná kaktusům, nepohrdne její přítomností ve svém skleníku i ortodoxní kaktusář. Převážnou většinu rostlin je třeba dopěstovat ze semen, protože rostlina odnožuje pouze sporadicky, a když už se tak přece jenom stane, pěstitel do ní většinou nikdy řezat nechce. Buď se bojí, že se řezná rána stane v budoucnu vstupní branou pro plíseň a následnou hnilobu, nebo prostě chce mít rostlinu ještě krásnější než byla doposud. Euphorbia horrida je sice rostlina vcelku odolná (v rámci euforbií určitě), ale občas se stává, že uhnije. Její pěstování vyžaduje především u mladších rostlin určitou dávku pěstitelského citu, a to především co se týče zalévání. Jakmile se ale pěstitel naučí rostlinu zvládat, většinou se pro něj stane natolik zajímavou, že se rozhodne pořídit si ještě další. Euphorbia horrida má totiž kromě krásy ještě jednu zajímavou přednost. Zatímco mladé rostlinky jsou do určité chvíle takřka uniformní, starší se od sebe začnou výrazně odlišovat. Každá stará kytka je originál.
Navíc existuje množství typů rostlin, kopírujících jejich pestrost na afrických nalezištích.Ve sbírkách se můžeme setkat s rostlinami trsovitými, čítajícími již od mládí množství hlav, jiné narůstají soliterně až do pokročilého věku, a když už se zdá, že to tak zůstane na věčnost, rozhodnou se odnožovat. Jedny jsou výrazně stříbrné, jiné takřka zelené, některé zdobí ostny (modifikované květní stvoly) červené, jiné zase žluté. Některé rostliny pro změnu nemají ostny vůbec. Odborníci přisuzují některým typům rostlin statut subspécií, o nichž se mohou zájemci mnohem více dozvědět v časopise „Svět exotických rostlin“ (2/2004), kde je jim věnován celý jeden díl dlouhého seriálu o euforbiích, který napsal a nafotil Honza Gratias.
Své rostliny pěstujeme na plném slunci, a maximum světla dostávají i v zimě, kdy by teplota neměla klesat k 10° Celsia. Od předjaří do konce podzimu je zaléváme v mírnějších dávkách každý týden, pouze v delších obdobích se zamračenou oblohou zálivku vynecháme a počkáme s ní na příchod sluníčka. V zimě zaléváme mírně a nárazově, především když je venku slunečné počasí a je šance, že substrát v nádobě také rychle vyschne. Přemokřený substrát v kombinaci s poklesem teplot je pro Euphorbia horrida smrtelný. Pokud má rostlina dostatek slunce, pak je její povrch stříbřitě zelený nebo alespoň tmavě zelený, ale vše závisí na typu rostliny z lokality. Taktéž samotný tvar rostliny pěstováním ovlivníte pouze částečně, protože ve sbírkách i v přírodě jsou k vidění rostliny pouze mírně sloupovité (v mládí takřka nebo zcela kulovité), jiné mají výrazně cereoidní růst od samého počátku. Květy jsou drobné, nenápadné, ale společně se stříbřitými těly rostlin tvoří nádherný celek. Objevují se často na přelomu jara a léta, ale občas také na podzim. K získání semen jsou třeba současně kvetoucí rostliny samčí a samičí, což je u těchto rostlin často problém. Výsev semen vyžaduje dostatek trpělivosti, vyšší teploty a včasné zahájení větrání výsevního prostoru. My už po nějaký čas necháváme sprašování našich sbírkových rostlin na mravencích, a výsledkem je čas od času to, co vidíte na posledním snímku tohoto článku.
Velice podobným druhem je Euphorbia polygona, která má ovšem povrch těl zelenější a hojněji odnožuje. Také ona roste v kapském Karoo. Ale dostatek světla je společným základním předpokladem pro jejich úspěšné pěstování.
Pokud naleznete venku místo chráněné před deštěm, nenechavými dětmi a domácím zvířectvem, pak je letnění pro rostliny velice prospěšné. Především je nutno uporoznit na zásadu, která platí pro letnění všech rostlin. Pokud se chcete vyvarovat zbytečným problémům, nedávejte pod nádoby s rostlinami žádné podmisky. Když v nich delší dobu stojí voda a ranní teploty jsou nízké, pro kořeny rostlin je to hotová pohroma. Chladno nevadí tělům rostlin ani listům, ale kořenům ano.
Když už je nutné do horidy z jakéhokoliv důvodu řezat, opět si dejte pozor na bělavý latex, který rostlina roní v místě poranění. A řeznou ránu nechte pořádně zaschnout a v žádném případě v tomto období nezalévejte  rostliny na těla. Odřízlé odnože namočte na chvíli do vlažné vody a vyčkejte až přestanou ronit jedovaté mléko. Pak je nechte na stinném místě zaschnout a teprve asi po týdnu dejte na množárenstký substrát, kde koření sice poměrně zdlouhavě, ale spolehlivě.
Na úvodním snímku je typická Euphorbia horrida, tak jak ji většinou známe. Následuje fotografie jiné, trsovitě rostoucí, silně stříbrné, jejíž tělo je rozděleno velkým množstvím žeber. Na dalších fotografiích můžete vidět zblízka nádhernou kresbu těla a drobný květ. Na pátém snímku jsou ostny horid nádherně zbarveny zapadajícím sluníčkem. Naše rostliny na závěrečných snímcích pěstujeme asi 15 (možná i více) let z maličkých semenáčků. Za tu dobu neustále procházejí nejrůznějšími proměnami. Už patří k inventáři naší sbírky a utvořili jsme si k nim určitý vztah. Na první fotografii (Michal Černý) z léta 2002 jsou ještě všechny zasazeny ve společné nádobě. Na druhé vidíte dnešní stav, kdy stejné rostliny trochu povyrostly, takže každá už vyžaduje vlastní mísu. A na úplný závěr pak mladičké horidy z autovýsevu (za pomoci mravenců), vyrůstající všude v okolí korkovatějího úpatí stonku jedné ze starých rostlin. Stáří je střídáno mládím, tak jak to známe ze života.