EUPHORBIA KNUTHII
V přírodě tvoří hustý keřík, dorůstající až půlmetrové výšky. V našem skleníku to byl nějaký čas jediný šlahoun, který se od ztloustých kořenů plazil jako had do vedlejších květináčů. Abych pravdu řekl, do euforbií řežu nerad, a to hned z několika důvodů. Roní mléko, které sladce zapáchá a zanechává na rukou nepříjemně lepkavé stopy. A kdyby se dostalo do očí, bylo by hůř! Zbytek toho mléka se pak rozteče po těle rostliny, kde z něj vznikne bělavý škraloup či skvrna, kterou musíme dříve či později odstranit, protože se na ni obvykle nabalují další nepřátelé sukulentů. Řezné rány euforbií se špatně hojí. Ačkoliv tlusticovité (Crassulaceae) řežu často, u těchto zákrok odkládám jak jen se dá.
Tentokrát jsem se ale rozhodl udělat výjimku, protože o plazivý výhon jsem co chvíli zavadil, a tělo rostliny už díky tomu beztak vykazovalo nespočet nejrůznějších šrámů. Ke konečnému rozhodnutí ještě přispěla fotografie na jednom tureckém webu o sukulentech, kde jsem spatřil sličný keřík na tlustém kořenovém podstavci. Bylo rozhodnuto.
Euphorbia knuthii roste na celkem rozsáhlém přírodním areálu od jihoafrického Natalu po jih Mozambiku. Tvoří dlouhé, časem poléhavé výhony s nádhernou bílozelenou kresbou a výraznými hrboly na nemnoha (3-4) docela výrazných žebrech. Na vrcholech hrbolů vyrůstají ještě dvojice červenohnědých trnů, které dotvářejí velice působivý celek. Nenápadné a drobné kvítky zelenožluté barvy se v té pestrosti úplně ztrácejí. 
Za dobu pěstování této euforbie jsem se přesvědčil, že patří k těm odolnějším druhům. Pěstujeme ji na plném slunci, ale svého času byla umístěna nějaký čas v polostínu a prosperovala tam stejně dobře. Pouze se trochu vytrácela ta nádherná kresba na povrchu stonků. Od jara do podzimu zaléváme pravidelně jednou za dva týdny, protože spoustu vody je rostlina schopna zadržet ve svých značně ztloustlých kořenech. Díky nim vydrží Euphorbia knuthii nasucho hodně dlouho, aniž by na jejím těle byly patrné jakékoliv změny. Při chladném zimování (10-12°C) ji zaléváme pouze 1-2x za celou zimu, aniž by to bylo na jejím vzhledu nějak patrné.
Když jsem se rozhodl trochu zušlechtit naši rostlinu, zároveň s radikálním řezem stonku jsem odstranil všechny suché části kořenů, které jsem při sázení do nového květináče o kousek povysadil nad povrch substrátu. Nečekal jsem žádné zázraky, protože euforbie neodnožují ani zdaleka tak hojně jako tlustice a jejich rozvětvené příbuzenstvo.Tato mne však docela překvapila. Nadělala během krátké chvíle několik nových výhonů na všech možných místech. Ty pak zvolna, ale jistě dorostly rozměrů, které vidíte na fotografii. Jeden výhon se dokonce rozdělil sám od sebe (jakoby dichotomicky), což můžete vidět na posledním snímku.
Ještě chvilku počkám, a pak provedu druhý řez. Jestli bude reakce rostliny podobná jako po tom prvním, pak by se mohl zanedlouho keřík podobat tomu z tureckých sukulentářských stránek. Navíc vše nasvědčuje tomu, že kořeny pod zemí i nadále sílí a splétají se. Trochu mi připomínají kořeny mých oblíbenců Trichodiadema bulbosum.
Pokud se obrním trpělivostí, možná budou výsledky za nějaký čas patrné. Už nyní jsem ale příjemně překvapen, a chystám se opatřit do našeho skleníku další rostliny Euphorbia knuthii (po druhém řezu už by také nějaké měly zbýt). Uvědomil jsem si, že vlastně ani neznám stáří této, protože si nemohu vzpomenout kdy a odkud jsme ji vlastně získali. Domnívám se, že rostlina je velice vhodná i za okna ústředně vytápěných bytů, protože dobře snáší suchý vzduch i vysoké teploty. Zároveň není napadána takřka žádnými škůdci. Zdá se, že Euphorbia knuthii by se mohla za nějaký čas stát oblíbenou mezi pěstiteli. Specialisté na rod Euphorbia, kterých každým rokem houfně přibývá, ji už znají dávno.
