sukulenty

Většina sukulentů s částečnou ztrátou chlorofylu snáší přímé sluneční paprsky dost špatně. Jakmile navíc částečná ztráta zvolna přechází v některých partiích rostliny ve ztrátu  celkovou, je zle! Tam jsou potom spáleniny vcelku běžnou záležitostí, předznamenávající obvykle konec celé rostliny, pokud z ní onu bezchlorofylovou část (třeba jedinou větev) nestihneme zavčasu odstranit! Existují však jiné druhy, které i ve variegální formě na plném slunci docela dobře prosperují. Některé si dokonce načisto lebedí, a jejich zbarvení je vlivem sluníčka mnohem pestřejší (např. Crassula perforata f. variegata, Sedum rubrotinctum cv. Aurora).
Vcelku dobře snáší sluneční paprsky i dvoubarevná (na plném slunci i tříbarevná!) Euphorbia mammillaris f. variegata. K zelené a bílé se jako u mnoha jiných druhů na sluníčku přidává ještě růžová v nejrůznějších odstínech. V normální (zelené) podobě patří Euphorbia mammillaris k nejznámějším sukulentům vůbec. Jedná se o rostlinu mimořádně odolnou, a začínali s ní snad všichni sukulentáři, které znám. Jedná se o rostlinu značně variabilní, především co se týče velikosti (a průměru) vzpřímeně rostoucích a hojně odnožujících těl válcovitého tvaru, nepravidelně porostlých útvary, podobnými různě dlouhým trnům. Jedná se o zbytky květních stopek, tak jak je známe u mnoha dalších druhů pryšců (např. E. meloformis). Stonky jsou rozděleny na mnoho políček, tvořících takřka pravidelná žebra, na jejichž vrcholech vyrůstají v jejich nejmladších partiích i droboučké lístky. Ty později zasychají a opadají, většinou hned při prvním delším období sucha, které rostliny absolvují.
Vzpřímená těla rostou zprvu nějaký čas soliterně, ale později začnou na mnoha místech   obrůstat odnožemi. Ty narůstají obvykle kousek pod vrcholem, takže nějaký čas může rostlina svým profilem dokonce připomínat stromek. Tvar lze samozřejmě zdokonalit i řezem, po němž následuje hojný nárůst nových výhonů. Rána po řezu však v případě této rostliny zůstává dlouho patrná!
Odnože jsou také zdrojem k množení, které je vhodné provádět od pozdního jara do konce léta, tedy v době plného růstu. Ideální je oddělovat je v nejužším místě jejich spojení s hlavním stonkem. Jako všechny euforbie i tato roní mléko (latex), které by se nemělo dostat do očí, protože může způsobit ošklivé záněty. Výtok latexu lze poměrně rychle zastavit namočením řezné rány do vlažné vody. Poté ji necháváme ještě pár dnů zaschnout na přistíněném místě. Řízky je možné zakořeňovat jak v agroperlitu nebo říčním písku, tak i v čisté vodě, kterou je vhodné čas od času vyměnit.
Samotné pěstování variegálních rostlin E. mammillaris je stejně jednoduché jako u jedinců zelených. Snášejí plné slunce, ale spokojí se i s polostínem. V takovém případě se ale musíme rozloučit s letními pohledy na jejich růžová temena. Od jara do podzimu zaléváme podle počasí jednou za 1-2 týdny, v zimě (min. 10°C) pouze sporadicky pro doplnění zásob vody (šťávy) v tělech rostlin. V teplém bytě samozřejmě musíme zalévat častěji.
Drobná cyathia se objevují obvykle na sklonku zimy, někdy pak ještě po celé jaro. Nejsou nijak nápadná, ale se zelenobílými těly tvoří docela zajímavou podívanou. Neznám nikoho, kdo by se zabýval výsevem semen, protože vegetativní množení je poměrně rychlé a naprosto spolehlivé.
V posledních letech si rostlina nalezla cestu do produkce západoevropských pěstíren sukulentů, takže je ji možno s trochou štěstí koupit i v leckterém supermarketu se zahradnickým sortimentem. Euphorbia mammillaris s částečnou ztrátou chlorofylu je výrazným obohacením již tak pestré škály nejrůznějších typů této notoricky známé rostliny z jihu Afriky. Jediným jejím nepřítelem v kultuře může být příliš horlivý pěstitel, neustále číhající s konvičkou v ruce, připraven pomoci své milované kytičce, „trpící“ suchem!
Na úvodním snímku je již větvící se dospělá rostlina Euphorbia mammillaris f. variegata, na druhém pak detail jednoho z jejích vrcholů. Následuje fotografie drobných cyathií (květů) na sklonku zimy, a na posledním snímku je trojice zakořeněných vrcholových řízků.