EUPHORBIA MAROMOKOTRENSIS
Už jen vyslovit jméno této rostliny pro mne bylo zpočátku velmi těžké, stejně jako si jej později zapamatovat a osvojit. Proto také v květináčcích u prvních dvou, které jsme si tehdy přivezli od Luboše Hojného, vězely dosti dlouho umělohmotné jmenovky, které jinak příliš nepoužíváme. Naštěstí se ukázalo, že Euphorbia maromokotrensis se snáze pěstuje než vyslovuje, a to i díky skutečnosti, že několik podobných druhů už v naší sbírce nějaký ten rok zastoupeno bylo (mj. E. aureoviridiflora, E. iharanae, E. bongolavensis, E. neohumbertii atp.). Euphorbia maromokotrensis se od nich výrazněji liší především svými chlupatými listy, příjemnými na omak a v určitých obdobích roku i velice dekorativními. Vše ostatní se už velice podobá výše uvedeným druhům a mnoha dalším rodovým příbuzným „deštníčkovitého“ typu. Euphorbia maromokotrensis má v úpatí tenký, zřídka odnožující a směrem vzhůru se pozvolna rozšiřující stonek, v přírodě dosahující výšky 30-50cm, na jehož vrcholu vyrůstá sezónní roseta 
listů. Jsou měkké, nesukulentní a jejich délka může dosáhnout 8cm při šíři 4-5centimetrů. Na horní straně bývají listy modrozelené nebo zelené (podle typu rostliny), na spodní často fialové a vždy až po okraje hustě porostlé jemnými chloupky.V přírodě Euphorbia maromokotrensis roste na území nejsevernější madagaskarské provincie Antsiranana a své pojmenování získala s největší pravděpodobností po nejvyšší hoře ostrova Maromokotro, dosahující nadmořské výšky 2876 metrů. Hora je součástí masivu Tsaratanana, který je částečně sopečného původu. Rostlinu popsal teprve v roce 2009 botanik Norbert Rebmann. Dá se tedy říci, že se v podstatě jedná o vcelku žhavou novinku, šířící se však rychle do sukulentářských sbírek po celém světě. Patrně se bude jednat o druh variabilní, protože naše rostliny, pocházející ze dvou různých zdrojů, jsou odlišné už na první pohled j
ak tvarem kmínku i jeho povrchem, tak především listy, které jsou u jednoho typu modrozelené (od Luboše Hojného), zatímco u druhého matně zelené, dalo by se skoro říci že olivově (od Pavla Karkošky).Už při pořízení rostlin jsem předpokládal, že jejich pěstování bude podobné jako u četného příbuzenstva, které pěstujeme již dlouhá léta. Můj předpoklad se zanedlouho potvrdil. Naše rostliny Euphorbia maromokotrensis zaujaly místo mezi ostatními „deštníčkovitými“ euforbiemi z ostrova Madagaskar, tedy stanoviště po většinu času lehce přistíněné vyššími rostlinami. V případě těch našich k tomuto účelu vcelku spolehlivě posloužily vyšší keře rodu Aeonium arboreum, které sice mnoho stínu nedávají, ale sluneční paprsky dokáží roztříštit dokonale. Od jara do podzimu naše rostliny zaléváme každý týden, pokud to samozřejmě počasí dovolí. Dávky vody bývají vždy mírné, a často se vlastně jedná spíše o kombinaci zalévání a kropení, při níž značná část vody ulpí v listových rosetách a pouze zbytek pak zpracují kořeny rostlin. Zjistil jsem, že rostlinám tohoto typu to maximálně vyhovuje,důkazem čehož jsou jejich napnuté listy a rychlé vysychání substrátu po každé zálivce. Na plném slunci samozřejm
ě taky přežijí, ale jejich listy pak nevypadají ani zdaleka tak zdravě, a především se velice snadno popálí (nebo ještě zavčasu srolují) a při zanedbání zálivky rychle žloutnou a následně opadávají.
Na zimu ale nakonec stejně opadají úplně všechny. Rostliny zimujeme v prosklené verandě, kde teploty pod 15°C klesají jen výjimečně, především v noci. I zde je občas zalijeme. Vodu v malých dávkách obvykle rychle zpracují do svých pletiv, aniž by začaly růst. Tento typ rostlin dovede trpělivě vyčkat, až přijde ta správná chvíle na opravdové probouzení. Zpočátku vystrčí jeden malý lístek, často společně s prvními cyathii, a teprve potom začne hektický jarní nárůst listí naplno. V té chvíli začneme opět s pravidelnou zálivkou, četnější v době letních veder a směrem k podzimu stále mírnější a v prodlužujících se intervalech mezi jednotlivými dávkami vody.
V naší sbírce už kvetly rostliny Euphorbia maromokotrensis, jejichž kmínky dosahovaly výšky sotva pěti centimeterů! Cyathia nejsou nijak zvlášť atraktivní, ale potěšilo mne, že zatím stále ještě vzácná sukulentní novinka s nimi nedělá žádné drahoty, stejně jako jsme tomu zvyklí u
jejího mnohem známějšího a hojněji pěstovaného příbuzenstva. Cyathia jsou drobná, zelenkavá nebo nahnědlá, patrně v závislosti na množství slunečních paprsků v době jejich nárůstu.Euphorbia maromokotrensis se množí většinou výsevem semen. Určitě by při troše snahy bylo možné zakořenit i vrcholky rostliny, ale pochybují, že se nějaký pěstitel odhodlá dobrovolně narušit přirozený vzhled své kytky, která za normálních okolností odnožuje jen velmi zřídka. Pěstovaná v květináči odpovídající velikosti roste dosti pomalu a lze předpokládat, že v kultuře doroste pouze zlomku své přírodní výšky. Proto se jejím nevšedním vzhledem mohou kochat i okenní pěstitelé. Při citlivé zálivce se tato madagaskarská rostlina spokojí s parapetem kteréhokoliv okna v jejich bytě.Jak už bylo uvedeno, jméno Euphorbia maromokotrensis mi dalo zpočátku hodně zabrat. Nebyl jsem si ho pořád schopen zapamatovat, ačkoliv jinak mám paměť jako slon (i když jen na některé věci!). Žádná pomůcka nepomáhala, jak jsem byl zvyklý i mnoha jiných sukulentních jazykolamů v minulosti. A tak jsem se ob
rnil trpělivostí a vyčkával, až si moje paměť konečně uloží její jméno, abych poté mohl konečně odstranit z jejich květináčků nevzhledné umělohmotné cedulky. Díky tomu jsem rostlinám věnoval přece jenom o maličko více pozornosti, než ostatním „deštníčkům“ v naší sbírce, okouzlen nejenom jejich vzhledem, ale všemi těmi proměnami, které především zjara probíhaly živelně a měnily obraz rostlin téměř každým dnem. První dvojici „modrolistých“ máme už asi čtyři roky, takže lze říci, že tyto zatím málo pěstované kytky z ostrova Madagaskar si u nás už zvykly. Nezahubili jsme ani jedinou z naší čtveřice, což je povzbudivá zpráva pro další pěstitele, kteří trpí přehnanými obavami ze sukulentních novinek, jejichž pěstování bývá mnohdy snadnější než u notoricky známých druhů z přebohaté říše sukulentů.
Dvojice úvodních snímků z února a března patří cyathiím E. maromokotrensis, která se zpravidla objevují ještě dříve než první listy. Další dvojice z května a června je z nejkrásnějšího období, kdy rosety listů začínají narůstat naplno. A ta poslední už byla pořízena během léta, kdy deštníky z listí zakryjí zbytek rostlin.
