sukulenty.estranky.cz

Variegátní formy nejrůznějších sukulentů mne nijak zvlášť nelákají, ale i mezi nimi existují výjimky, jimž prostě nelze odolat. Bez některých rostlin s částečnou ztrátou chlorofylu v listech si dokonce naše pěstování už vůbec nedovedu představit. Dva příklady za všechny. Crassula perforata ve své variegátní podobě bývá během léta naprosto nepřehlédnutelná. Ani prudké slunce její listy nepopálí, jak se to vcelku běžně stává u jiných rostlin s částečnou ztrátou chlorofylu. Sedum rubrotinctum „Aurora“ je také variegátní forma, i když její listy jsou jednobarevné. Ztrátu chlorofylu v nich si uvědomíme teprve ve chvíli, kdy je rozlomíme. Zelená uprostřed a bílá bez chlorofylu okolo dohromady dávají celoplošné růžové zbarvení na jejich lesklém povrchu. Tyto dvě rostliny jsou už více než třicet let živým inventářem naší sbírky.

Pravým opakem je v tomto ohledu variegátní forma známé a mezi pěstiteli velmi oblíbené rostliny Euphorbia meloformis. O klasické zelené rostlině s bizarními výrůstky na žebrech jsme už v této rubrice na našem webu psali hned v jeho počátcích ( Pěstitelská praxe/29.12. 2008). V pestrobarevné podobě se u nás ocitla relativně nedávno. Na rozdíl od jiných variegát mne tato fascinovala a lákala už docela dlouho. Znal jsem ji však pouze z obrázků a zdráhal se uvěřit, že ty barvy jsou skutečné, a ne jenom více či méně upravené a vylepšené fotoshopem.

Když jsem je předloni zjara poprvé spatřil, jejich krása mi skoro vyrazila dech. Jakoby ani nebyly živé. Zbarvení těl až kýčovité, jakoby se jednalo o povedené průmyslové výrobky. Zelená se na jejich žebrech poctivě střídala se žlutobílou, to vše s lehounce růžovým nádechem italského slunce. Právě ono dohlíželo, když dvojice darovaných rostlin získávala tu svoji fantaskní podobu. A díky jarní italské návštěvě  u nás v Pávově se dvojice těch překrásných rostlin ocitla v našem skleníku. 

Zprvu jsem se k těm italským krasavicím choval s lehkým ostychem. Něco tak křehce vyhlížejícího evokovalo myšlenku na potencionální choulostivost těch kytek. Jenomže pak jsem si řekl, že když už je vzaly na milost velkopěstírny, nebude to s jejich náchylností k chorobám a úhynům tak horké. První zkouškou, která to mohla potvrdit či vyvrátit, bylo přesazení rostlin do „našeho“ substrátu. Přežily ho obě bez problémů, možná i proto, že italský substrát se podstatně liší od těch holandských kokosových. Dá se v něm docela dobře zalévat a následně i rychle vysychá. V našem substrátu ale umím odhadnout množství vody přece jenom lépe.

Také jsem se bál, že časem rostliny ztratí svoje nádherné zbarvení, protože Vysočina není Itálie. Jenže takové obavy byly naprosto zbytečné. V novém skleníku mají kytky světla habaděj, a to od rána do večera, pokud samozřejmě svítí slunce. Nejkrásnější zbarvení obě rostliny překvapivě předvedly na sklonku zimy, tedy v době, kdy již přibývalo slunečných dnů a rostliny zároveň ožívaly po dlouhém vodním půstu. Přes zimu dostaly vodu asi třikrát, ale vždy je symbolicky. Zato spolehlivě přezimovaly v chladnějším prostředí, kde se teploty většinou pohybovaly v rozmezí 7-10°Celsia. K zelené a žlutobílé se na jejich tělech přidala růžová a barevnou škálu doplnila červená cyathia, která bývají u normálních rostlin zelenožlutá a naprosto nenápadná. V té chvíli rostliny opravdu připomínaly výrobky z umělé hmoty.

Pěstujeme je na plném slunci. Zvláště v zimě se jim snažíme světla dodat maximum. Od jara do podzimu zaléváme jednou týdně, za teplých letních večerů klidně i přímo na těla rostlin. Když nastane dlouhodobě podmračené počasí, zálivku bez obav vynecháme. Rostliny podobného typu vydrží bez vody i v letních měsících v pohodě celé týdny. Jak už bylo uvedeno, zimní poklesy k 5-8°C snášejí nasucho bez problémů. Na podzim zálivku zavčasu omezujeme a v předvánočním období nezaléváme několik týdnů vůbec, protože rostliny v pohodě vyžijí z vlastních zásob.

Jako u všech euforbií je třeba dávat pozor na jedovaté mléko, které roní při poranění. V žádném případě by se nemělo dostat do očí a každopádně je vhodné pro jistotu si umýt ruce po každé manipulaci s rostlinou.

Variegátní Euphorbia meloformis je bezesporu rostlina nádherná a jsem za její přítomnost v naší sbírce vděčný našim italským přátelům. V současné době se po obvodu obou darovaných rostlin objevují první malé „dětičky“. Nechystáme se je ale odlamovat a rostliny následně množit. Inspirací nám jsou fotografie velkých trsů, které jsou vidět na fotografiích z nejrůznějších pěstíren. Bohatě se spokojíme s tím, že rostliny u nás vydrží co nejdéle, porostou do krásy a budou spokojeny s naší péčí. Úvodní dvojice fotografií byla pořízena v polovině září roku 2021, další s již rozkvetlými a výrazněji zbarvenými rostlinami v březnu letošního roku.