sukulenty

Tato nádherná rostlina ze severního Madagaskaru u mne má již dlouhá léta zvláštní status. Patří do nepočetné skupiny rostlin, po nichž jsem toužil od chvíle, kdy jsem začal s pěstováním sukulentů, a přestože jsem ji vždy po určitém čase zahubil, znovu si ji pořizuji s vědomím, že má v našem skleníku s největší pravděpodobností opět pouze dočasný pobyt. Útěchou mi může být , že podobnou zkušenost s ní udělala spousta mých přátel. Jenomže jakmile ji jednou spatříte na vlastní oči, jste lapeni její krásou a nevšedností.
Mně se to přihodilo někdy v polovině osmdesátých let, kdy jsem navštívil sbírku pana Šustera na Plzeňsku (myslím, že se to místo jmenovalo Záluží). Až do té chvíle jsem rostlinu znal pouze z černobílé fotografie v Jacobsenově lexikonu. Spíše mi na nepříliš vydařeném snímku připomínala  rostlinu Dorstenia foetida, a o to větší šok jsem zažil v prosklené verandě toho excelentního kaktusáře při pohledu na živý originál. Měl jich tam víc, a žádní cvrčkové to zrovna nebyli! V té době jsem sice již inklinoval k „zelí“, ale kaktusy stále ještě hrály v mém pěstitelském životě důležitější roli. Obojího se mi dostalo u pana Šustera v míře více než hojné. Na tuhle kaktusářsko-sukulentářskou domácnost nikdy nezapomenu. Kdo tam někdy byl, ví o čem mluvím. Žádné ohromující hektary kytek, ale vše jak má být. Nádherné kaktusy, skvostné sukulenty značného stáří, často ještě s cedulkami od německých dodavatelů. Když jsem pana majitele pozdravoval od jedné kamarádky z Habartic, jeho oči se rozzářily. „Tohle je pro vás,“ pravil a podal mi květináč s hoodiemi, mezi jejichž těly nebyl vidět ani centimetr substrátu. Také jsem je až doposud znal coby sukulentářská elév  pouze z fotek a vyprávění v časopisech. „A Marie ať kouká přijet, že tu má spoustu namnožených kytek. Už tu  strašně dlouho nebyla!“
Vypadl jsem odtud tehdy jako ve snách. A v ten den započal můj boj s Euphorbia pachypodioides. Než jsem sehnal první semenáčky, uplynulo ještě moře času, a tak jsem se zatím alespoň naučil plynule vyslovovat ten latinský jazykolam. Dnes už je k dostání spousta krásných sloupovitě rostoucích druhů r. Euphorbia (především madagaskarských) s rozetou listů na vrcholu, ale tahle s modrofialovými  listy (modrá nahoře, fialová na rubu a trocha nádherné žilnatiny na prokreslení)  je pro mne stále bezkonkurenční favoritkou.
Základem úspěšného pěstování je dostatek tepla po celý rok. Proto s výjimkou nejteplejších týdnů uprostřed léta nepřipadá v úvahu ani její letnění. Chvilku mi trvalo než jsem přišel na to, že plné slunce tahle kytka zrovna nemiluje. Raději má světlo rozptýlené a polostín, ale o to více jí prospívá proudění čerstvého vzduchu. Proto u nás tyto rostliny obvykle zaujímají protekční stanoviště v přistíněném místě zimní zahrady a v těsné blízkosti větracího okna. S vodou se na ně musí opatrně po celý rok. Od jara do podzimu zálivka pravidelná, ale v menších dávkách, aby nehrozilo trvalejší přemokření v souběhu s nižšími teplotami. Také v zimě zaléváme, ale ještě v menších dávkách, přestože rostliny jsou obvykle v bezlistém stavu. V zimní zahradě teploty jen málokdy klesají pod 15° Celsia, přesto si rostliny dávají s jarní obnovou listové koruny pořádně na čas. Právě v době pozdně jarního nárůstu čerstvých listů bývají rostliny nejkrásnější.
Díky krátké životnosti Euphorbia pachypodioides v naší sbírce jsme se ještě hustých červených květenství nedočkali. Když uvážím, že nejdéle jsme měli rostlinu asi šest let, tak se není čemu divit. Květy jsem samozřejmě viděl, a bylo to vždy na počátku sezóny, kdy obvykle vyrůstaly na poměrně dlouhé stopce zároveň s prvními jarními listy nebo ještě před nimi na temeni holé rostliny. Přestože staré rostliny jsou samozřejmě nádherné a z výše uvedených důvodů i ceněné, krásné bývají už roční semenáčky. Běda však zapomnětlivým, protože příliš dlouhé čekání na vodu nebo přímé sluneční paprsky trestají bleskovým žloutnutím(spíše zesvětláním fialové na růžovou) nádherně sametových listů a jejich následným opadem. Jejich obnova trvá nepoměrně déle než zmíněná ztráta.
Zdálky se Euphorbie pachypodioides opravdu  sloupovitým rostlinám rodu Pachypodium podobá, ale jakmile ji spatříte zblízka, je to trochu jiná kategorie krásy, alespoň tedy pro mne.
Zřejmě to má příroda dokonale promyšleno, ostatně jako vše, co vytváří. Proto mnoho mimořádně krásných rostlin bývá zároveň dosti choulostivých. Neplatí to ale pro všechny pěstitele, protože ti se zelenýma rukama udrží bez potíží ještě mnohem náročnější druhy sukulentních rostlin. Jednoho takového vám zanedlouho představím v rubrice o našich přátelích zároveň s lány těchto nádherných kytek na parapetu jeho skleníku. Když se mu zasteskne časně zjara po nádherně zbarvených listech této madagaskarské rostliny, šoupne pár svých kytek pod zářivky, a za čtrnáct dnů je plné listí stěhuje do skleníku, kde v jeho pralesním klimatu už zpravidla neshodí ani jediný.
Pokud jsem někoho odradil od pokusů s pěstováním této nádherné rostliny, tak jsem to tak určitě nemínil. Euphorbia pachypodioides je kytka, kterou stojí za to pěstovat i krátkou dobu. Třeba zrovna při péči o ni zjistíte, že také patříte do té nevelké skupiny vyvolených, kterým my ostatní můžeme jen tiše závidět. Navíc se dají semenáčky Euphorbia pachypodioides dnes pořídit levněji než kdysi dávno za komoušů, takže byť krátkodobé, není pěstování této kouzelné madagaskarské rostliny nijak finančně vyčerpávající záležitostí.
Na snímcích můžete vidět rostliny přibližně jeden a půl roku staré, na tom posledním pak krásné období nárůstu nových listů, které na sebe sice nechávají dlouho čekat (oproti jiným podobným druhům r. Euphorbia), ale pak se dostaví pěstitelský zážitek zcela mimořádný.