sukulenty

Dlouho jsem neměl tušení, jak podivný název mají rostliny, které už mnoho let pěstujeme. Koupili jsme je tehdy s jmenovkami, hlásajícími Euphorbia evansii. Protože jsem po nějakém čase zjistil, že ta to docela určitě není, jmenovku jsem vyhodil, podobně jako u spousty dalších kytek. Teprve když Honza Gratias začal psát svůj neuvěřitelně obsáhlý a mimořádně přínosný seriál o euforbiích v časopise Svět exotických rostlin, začal jsem často letité rostliny z naší sbírky porovnávat s obrázky doprovázejícími text.
V literatuře se uvádí výška tohoto druhu v jihoafrické přírodě od dvou do sedmi metrů, v některých pramenech naopak nepřipouštějí více než 90 centimetrů. Po shlédnutí mnoha fotografií bych se přikláněl k vyšší variantě nebo nějaké zlaté střední cestě. V naší sbírce dosahují obě rostliny výšky asi 40 centimetrů, a od samého začátku samy hustě větví. Pouze zpočátku rostly krátkou dobu soliterně, ale asi ve výšce deseti centimetrů se začaly nedaleko růstových středů objevovat první odnože. Ty se postupem času opět větvily, a tak to šlo pořád dokola. Zajímavé je, že základní kmeny u obou rostlin mají shodně osm žeber, zatímco boční větve pouze 4-5. Nic na tom už nemění ani nové odnože na nich.
Rostliny pěstujeme po celou dobu na přímém slunci a po většinu roku příliš nezaléváme. Pouze v nejteplejších měsících roku jim dáváme vodu v poměrně hojném množství každý týden. Obvykle se s ní rostliny vypořádají během dvou dnů. Dříve jsme sukulenty zimovali na 5-7°C, a tak jsme je drželi takřka nasucho. Jejich těla se svrašťovala až na polovinu letního objemu, ale rostliny to bez úhony rok co rok přečkaly. S plynofikací příměstské obce Pávov jsme konečně rostlinám mohli dopřát o něco teplejší zimování, a tudíž i občasnou zálivku v zimním období. Většinou dostávají vodu jednou za měsíc, ale třeba při loňské extrémně teplé zimě jsme je zalévali každé dva týdny. Přesto neprojevily nikdy za celou zimu ani náznak růstu, i když vodu vysály vždy vcelku bleskurychle.
V létě mají výraznější kresbu na pokožce, a jejich růst bývá rychlejší. Zajímavé je, že zatím kvetly obě pouze jediný rok, když byly pouze asi 20 cm vysoké. Od té doby nic. Protože u převážné většiny euforbií nejsou květy zrovna tím největším pěstitelským  lákadlem, dají se oželet.
Nikdy jsem rostliny úmyslně nekrátil, ale jednou jsem jejich boční výhony nedobrovolně zakořeňoval. To když jedna z rostlin coby mládě vypadla z okna zimní zahrady do přilehlé skalky z výšky asi třímetrů. Vzala s sebou tehdy ještě Euphorbia trigona „Rubra“, která byla tvarována samovolně už v rámci drsného dopadu zhruba v polovině své výšky.
Vzniklé řízky E. sekukuniensis (pouze se z hlavního kmene odlomily mladé odnože) kořenily neobvykle rychle, na což nebývám při své netrpělivosti u jiných druhů euforbií zvyklý. Proto také rostliny r. Euphorbia příliš nemnožím. Letos se však chystám polepšit, a u jedné z rostlin provedu na konci jara radikální průžez husté koruny. Když se vše podaří jak má, přispěji alespoň k rozšíření tohoto dusud nepříliš pěstovaného druhu do dalších českých sbírek.