sukulenty

Před několika lety se k nám prostřednictvím čerstvých semen a jejich výsevů dostala dvojice afrických fíkusů, do té doby sukulentářské veřejnosti takřka neznámých. Ficus abutilifolia a F. glumosa z čeledi Moraceae se okamžitě staly příjemným zpestřením našich sbírek, a tvary svých buclatých kmínků již mladé rostlinky silně připomínaly známé mexické fíkusy (F. palmeri, F. petiolaris), pěstované u nás již mnohem déle. Především mladé rostlinky Ficus abutilifolia jsou zmíněným mexickým příbuzným hodně podobné, jen mají mnohem silnější listy. Jejich kmínky jsou však stejně baňaté.
Ficus abutilifolia roste na velice rozsáhlém přírodním areálu, rozprostírajícím se od jihu Afriky po východní straně přes Mozambik, Botswanu a Zimbabwe až severně do Somálska a Etiopie. Západním směrem se areál výskytu táhne přes Namibii až do Guinejského zálivu. V literatuře je uváděna výška F. abutilifolia až 15 metrů, ale většina rostlin v přírodě údajně nepřesáhne pět metrů.
Srdcovité listy jsou hustě protkány výraznou žilnatinou a kmen pokryt světlou, místy rozpraskanou kůrou. Plody dosahují velikosti 15-25mm, a během svého vývoje a zrání procházejí barevnou přeměnou od zelené přes žlutou až po červenou. Stromy rostou v nadmořských výškách až 1000m, a jsou dokonale přizpůsobeny extrémnímu suchu. Rostou ponejvíce na skalách, které obepínají svými mohutnými kořeny. Ty slouží nejenom k přichycení k podkladu, ale také jako skvělí hledači vody kdesi hluboko ve skalnatém podzemí. Kořeny Ficus abutilifolia mohou podle údajů v literatuře dosáhnout délky až šedesáti metrů (?!), takže jsou schopny čerpat vodu i ze zdrojů pro jiné rostliny nedostupných. Latex z F. abutilifolia používají přírodní národy jako lék na kožní bradavice, listy zase bývají v lidovém léčitelství využívány k podpoře plodnosti. 
Ficus abutilifolia pěstujeme už několik let stejně spartánským způsobem jako jeho mexické příbuzné, takže naše rostlinky přirůstají velice pomalu. Také nemívají ani v sezóně příliš mnoho listů, a ty zbylé většinou opadají s příchodem podzimu. Zimujeme je takřka nasucho ve skleníku při teplotách 5-12°C. Pokud jsou ovšem v zimě v teplejším prostředí, je nutné je občas zalít, přestože nepřirůstají. Semenáčky s kmínkem o průměru 1,5-2cm ale v pohodě vydrží i několik měsíců bez vody, aniž by bylo možno pozorovat  na kmeni nějaké patrné změny.
Probouzet je zjara vodou je zbytečné. Rostliny mají kdesi ve svém nitru nějaké vlastní hodiny, nejspíše reagující na délku slunečního svitu. I když je někdy v zimní zahradě zalijeme, růst přesto nezačnou, a jen si v pletivech doplní ubývající zásoby vody. A pak najednou během několika jarních dnů otevřou své růstové vrcholy a začnou tlačit lesklé, sytě zelené lístky jako o závod. Od té chvíle se stávají až do podzimu vzornými, a tak trochu nenasytnými konzumenty vody, podobně jako jejich mexické příbuzenstvo. Pokud jsou na plném slunci, zaléváme je od jara do podzimu klidně dvakrát týdně ve vydatných dávkách (substrát je většinou druhý den suchý!). Dobře snášejí letnění ve stínu stromů, ale prosperují i na plném slunci, kde však nesmíme zapomenout na pravidelný přísun vody, protože jinak rostliny během chvíle bez výstrahy opadají.
Díky zmíněnému pomalému přirůstání jsme je zatím nemuseli krátit, a ani jsme se uměle nesnažili podpořit jejich hojnější větvení. Rostlinky jsou to krásné i bez našich zásahů, i když samozřejmě svým bizarním zjevem k tvarování přímo svádějí. Zvláště když čas od času vytvářejí kromě tlustého kmene ještě provazovité vzdušné kořeny, které jsou jakousi zmenšeninou těch, které se plazí někde po afrických skaliscích.
Semenáč Ficus abutilifolia na úvodním snímku má průměr kmínku 3cm při výšce rostliny 6,5 centimetru! Rostlina na poslední fotografii má kmínek silný čtyři centimetry při výšce 12 centimetrů. Na druhém snímku je žilnatina tuhého listu Ficus abutilifolia, nápadně  podobná  té u některých fíkusů mexických.