sukulenty.estranky.cz

Rostliny rodu Fockea z čeledi Asclepiadaceae jsou liány z jihu Afriky, o jejichž zásobování vodou se starají tlusté kmeny zvláštních tvarů a barev. Nejznámějším u nás pěstovaným druhem je Fockea edulis z Angoly a Namibie, kde tvoří silně ztloustlý přechod na rozhraní kořenů a stonku. Tento zásobní orgán je vítaným zpestřením jídelníčku zdejších domorodců, zatímco u nás hýčkanou ozdobou mnoha sukulentářských sbírek.
Tlustý kmen má zpočátku takřka kulovitý tvar, je tmavě zelený, a v určité fázi se na jeho povrchu začínají objevovat drobné hrbolky. O něco později však nabírá sloupovitý tvar, jeho povrch je pokryt světlou borkou a hrbolky jsou nahloučeny jeden vedle druhého.
U starších rostlin začínají kmeny poléhat, a pěstitel s tím nic nenadělá. Příroda to tak zřejmě chtěla. Snažil jsem se coby sukulentářský elév fokeám domluvit, a při každoročním přesazování je vytrvale vracel do vzpřímené polohy. Je to marné, protože moje snaha nebyla rostlinou akceptována ani na druhý či třetí pokus. Moje škodolibost neznala mezí, když si mi kamarád kaktusář postěžoval na neposlušnost svého jedince, kterého zrovna drezúroval stejným způsobem jako kdysi já. Přitom jsem ho na tento jev upozorňoval, ale tihle dlouho sukulentům odolávající ortodoxní kaktusáři bývají k radám nás zelinářů často značně nedůvěřiví.
Pěstování této rostliny je poměrně jednoduché, ale má svá specifika. Pokud rostliny pěstujeme ve skleníku, kde zimní teploty klesají pod 10°celsia, omezujeme jinak hojnou zálivku na udržovací. Rostlina nás na příliš dlouhé čekání na vodu upozorní pozvolným měknutím kmene. Ten bývá často úplně gumový, ale po zálivce během jednoho či dvou dnů zase ztvrdne, jak se na poctivé dřevo sluší. Začínajícím pěstitelům dává důležité poučení o hospodaření s vodou, zkušenějším naznačuje, že jejich laxnost se jim jednou nemusí vyplatit.

Při tomto způsobu pěstování listy obvykle zcela opadají, což je vhodné využít k radikálnímu zkrácení stonků (rostliny zaléváme i v bezlistém stavu). Pokud rostlinu pěstujeme celoročně v teple bytu, zaléváme pravidelně a rostlina je zelená i přes zimu. Na množství světla není náročná, takže ideální je polostín. V zimě toleruje plné slunce a poklesy teplot k 5°Celsia. S pravidelnou zálivkou můžeme začít brzy zjara, kdy začínají růst nové výhony. Nemusíme na ně čekat jako u různých afrických brambor (Kedrostis, Zygosicyos nebo Gerrardanthus). Jakmile rostlinám začneme dávat vodu pravidelně, výhony se objeví velice záhy. Dá se říci, že čím starší rostliny, tím déle jim trvá tohle jarní probouzení.
Můžeme ji pěstovat jako popínavku, navedenou na nějakou oporu (jinak nám ovíjí jiné rostliny v okolí, v případě nouze i sama sebe), nebo ji tvarovat pravidelným řezem do polodřevnatých stonků. V tom  případě pozor na bělavý latex, který sice není jedovatý, ale nepříjemně lepkavý, podobně jako ten u pryšců (Euphorbia). Řezem lze docílit nádherných tvarů korun, které pak společně s bizarními kmeny tvoří nádherný celek. Květy jsou drobné a nenápadné, a zatím jsem se jich ani po dlouhých letech nedočkal. Snad jenom soudruzi z NDR by mohli vědět, kde dělám chybu. Možná to bude tím, že příliš často zkracuji dlouhé výhony (i několikrát za sezónu).
Podobné je pěstování příbuzného druhu Fockea natalensis. Jak z názvu vyplývá, pochází z jihu Afriky, kde vytváří klasický nadzemní kmen lahvovitého tvaru. Ten roste vzpřímeně i bez donucovacích prostředků a jeho rýhovaný povrch je nádherně kakaově zbarvený v kombinaci se světlými vertikálními rýhami, které postupem času převládají. Rostlina má nádherné lesklé listy, jejichž horní strana je tmavě zelená, spodní pak reflexně fialová (později světlá). Ještě loni jsem ji pěstoval pod výše uvedeným názvem, ale rok se s rokem sešel, a je z ní najednou Petipentia natalensis! Už mne počiny těch kabinetních botaniků nechávají chladným, a navíc mám tu výhodu, že nepotřebuji u svých rostlin jmenovky. Paměť mi ještě slouží, takže se nemusím zabývat jejich věčným přepisováním. Většinu z nás zajímá jak se dané rostliny pěstují a jak kvetou, zatímco cílem a touho těchto lidí je objevit se alespoň za jmeném nějaké kytky, kterou znají často pouze z obrázku. Trochu málo pro život.
K dvěma u nás dlouhodobě pěstovaným druhům přibyl před dvěma lety ještě třetí. Roste o poznání pomaleji, listy má maličké, mírně zvlněné a kmínek takřka holý. Teprve nyní se začínají v jeho horní části objevovat náznaky hrbolků. Jeho jméno neznám, ale třeba mi někdo  druhovým určením poradí. Je na poslední fotografii. Na předchozích fotografiích můžete vidět nejprve starší rostliny Fockea edulis, které se teprve probouzejí ze zimního spánku při omezené zálivce a následuje rostlina mladší, pěstovaná v zimní zahradě s pravidelnou, i když mírnou zálivkou. Dále pak F. natalensis a detail jejího „sebešrkcení“, k němuž se připletl v nesprávnou dobu i jeden z listů. Následují detaily spodních partií listů, které jsou zprvu zářivě fialové, poté červenofialové až nakonec zezelenají.