GASTERIA BICOLOR ssp. LILIPUTANA
Bez nadsázky mohu konstatovat, že kdybych hledal mezi sukulenty největšího otrlce proti zvůli pěstitele, pak tahle drobná, ale všemi směry se rozrůstající rostlinka by patřila mezi horké favority. Pěstoval jsem ji za oknem už jako malý kluk, a množství drobných odnoží jsem zakořeňoval a následně vyměňoval za jiné kytky se sousedy v domě. Vzhledem k nadprodukci bočních odnoží jsem měl materiálu na výměnu stále dostatek.
Jeden z nejdrobnějších zástupců rodu pochází z východního Kapska, a společně s ostatními (většinou podstatně většími) gastériemi patří k čeledi Liliaceae (liliovité). 
Jedná se o rostlinu velice variabilní, a to jak velikostí listů, tak jejich povrchem (matný, lesklý) i kresbou na něm. Obvykle listy nepřesahují svou délkou tři centimetry, u některých typů rostlin dokonce dorůstají délky sotva poloviční. Svou zanedbatelnou velikost si však rostliny vynahrazují hojným odnožováním. Také existuje spousta různých kříženců, a tak není divu, že v klasifikaci těchto rostlin je stále pořádný zmatek (Gasteria gracilis, G. minima a další označení pro tento složitý komplex vzájemně si podobných rostlin).
Tuhé listy s kropenatou kresbou na povrchu vyrůstají dlouhou dobu pouze dvoustranně, a teprve ve stáří tvoří jakousi nedokonalou růžici. Rostou tedy „slabě do růžice“, jak o tom kdysi dávno (1929) napsal ve své knize známý pardubický pěstitel Oskar Smrž. Gasteria bicolor ssp.liliputana má silné a husté kořeny, které jsou schopny v krátké době prorůst veškerý prostor v květináčku a částěčně z něj i vytlačit přebytečný substrát.
Rostlina by se mohla zdát na přírodních stanovištích snadno zranitelná, protože je drobná, a odnože bývají lámavé. V oblasti jejího výskytu navíc žije množství velkých zvířat, které by byly schopny rostlinu bez problémů zadupat do země. Miniaturní gastérie však obvykle roste v příkrovu hustších a vyšších rostlin, takže je chráněna nejenom proti potencionálním ničitelům ze zvířecí říše, ale zároveň i proti palčivému africkému slunci.
Rostlina přímé slunce příliš nemusí ani v kultuře, takže se spokojí i s přistíněním. V bytě se tak nabízejí i okna směřující na západ, nebo stanoviště vzdálenější od oken trvaleji prosluněných. Skromná je Gasteria bicolor také ve spotřebě vody, a dá se říci, že většinu svého života je schopna prožít nasucho. Její drobná těla se sice při dlouhých obdobích sucha trochu svraští a několik spodních listů zaschne, ale jakmile kořeny dostanou vodu, vše se velice rychle vrací do původního stavu. V zimě snáší i poklesy k bodu mrazu, pokud je zimována nasucho. Z přírody je ostatně na podobné podmínky také přivyklá.
Od jara po podzimu ji zaléváme jednou za dva týdny, v zimě obvykle mírně jednou za měsíc. Uprostřed naší zimy také většinou vyhání tenké květní stvoly, nesoucí drobné červené až světle růžové kvítky zvláštního tvaru s bílým zakončením, zdobeným ještě zeleným podélnými proužky. Oproti samotné rostlině jsou květy docela nápadné, a k radosti pěstitele i trvanlivé. Stvolů obvykle vyhání hned několik, čímž se doba kvetení ještě značně prodlouží.
Množení rostliny je velice snadné dělením trsů těl, nebo odlamováním jednotlivých bočních odnoží. Ty mají většinou již vlastní kořeny, a pokud ne, rychle koření na vlhkém substrátu, v němž je můžeme rovnou i nadále pěstovat. Této africké droboti přidáváme do substrátu větší množství říčního písku, aby zemina v květináči co nejrychleji vysychala. Trvalejší vlhkost substrátu je v podstatě jedinou možností, jak tuto skoro nesmrtelnou rostlinu zahubit.
Čas od času se objevují v trsech drobných těl jedinci, jejichž listy vykazují částečnou ztrátu chlorofylu. Pokud žlutě zbarvené plochy na listech výrazně nepřevažují nad zelenými, pak rostliny pěstujeme úplně stejně jako ty normální, jakmile ovšem bezchlorofylová část převažuje, musíme takové rostliny chránit před přímým sluncem. V opačném případě hrozí spáleniny, které mohou následně způsobit i úhyn celé rostliny nebo její části.
Zprvu jsme tuto notoricky známou gastérii ani nechtěli uvádět v naší nabídce rostlin, ale v posledních letech jsme se přesvědčili, že lidé o ni mají neustále zájem. Důvod je prostý. Rostlina je odolná, lidé ji znají, takže k ní mají důvěru. A ten malý kousek místa ve své domácnosti vždycky ještě najdou, zvláště když Gasteria bicolor ssp. liliputana nepotřebuje k spokojenosti stanoviště kdovíjak prominentní. Tahle kytka je živým důkazem, že krása rostlin často spočívá opravdu v jednoduchosti, a že některé rostliny jakoby díky tomu měly věčnou popularitu u pěstitelů předplacenu.
Na dvojicí snímků v úvodu článku můžete vidět dva zcela odlišné typy rostlin, z nichž ta první má listy kratší s matným povrchem, zatímco druhá úzké a delší s výrazným leskem na povrchu. 
Pro ilustraci je třeba uvést, že obě rostliny na fotografiích rostou v květináčích o průměru osm centimetrů. Třetí snímek patří tvarově zajímavému a barevně nádherně sladěnému květu, a následuje fotografie dvou kvetoucích rostlin, na níž můžete porovnat jejich velikost s výškou květenství. Na páté fotografii je rostlina s částečnou ztrátou chlorofylu na některých listech, která se projevuje v jejím případě pouze žlutými pruhy. U rostliny na posledním snímku je patrné, že některé listy postrádají chlorofyl z větší části, nebo dokonce zcela. Na přímém slunci je taková rostlina v permanentním ohrožení života.
