sukulenty.estranky.cz

Rostlin z čeledi tykvovitých (Cucurbitaceae) v našem skleníku mnoho nenajdete, ale nebývalo tomu tak vždy. Byly doby, kdy jsem jako spousta jiných podlehl módě „afrických brambor“, jak nazývám tyto rostliny, které můžete téměř na půl roku uskladnit prakticky kamkoliv kde nemrzne, podobně jako u nás populární poživatinu. Jedná se totiž o rostliny se sezónním růstem, kdy z do té doby spících zásobních orgánů nejrůznějších tvarů a velikostí začnou vyrůstat zelené výhony. Ty v krátké době porostou takřka vše, co jim stojí v cestě, jako by si chtěly vynahradit ten dlouhý zimní spánek.
Zásobní orgány těchto rostlin bývají nazývány  kaudexy. Umožňují rostlinám přečkat mnoho měsíců bez vody, ale jsou zároveň závislé na zelených plazivých výhonech. Právě z nich jsou totiž do těchto hlíz ukládány potřebné látky i voda, takže se dá říci, že zelené části rostlin jsou  jejich vyživovateli.
Tento koloběh se každoročně opakuje. V přírodě v závislosti na průběhu počasí v dané oblasti, v kultuře se vše většinou odvíjí podle libovůle samotného pěstitele. Ten zjara buď vyčkává, až se v růstových středech kaudexů objeví zárodky budoucích výhonů, a pak začne zalévat, nebo brambory k životu prostě a jednoduše probudí několika mírnějšími zálivkami. Vlažná voda v mírných dávkách je ve většině případů sázkou na jistotu. Pokud ale ještě nenastal ten správný čas k životu (např. jsou ještě příliš krátké dny), žádná zálivka většinou nepomůže.
Na podzim zase pěstiteli stačí sledovat, kdy začnou zelené výhony žloutnout a vadnout. V tu dobu zastaví zálivku, nechá výhony zcela zaschnout a posléze je odstraní. Nebo prostě zálivku zastaví kdykoliv uzná za vhodné, a rostlina se uloží k zimnímu spánku dříve, tentokrát bez ohledu na množství světla a teploty okolo.
Takto žije spousta navzájem si podobných druhů tykvovitých rostlin (např. rostliny rodů Kedrostis, Zygosicyos a dalších). Trochu nuda, ale pokud těchto rostlin není ve skleníku příliš, jsou vítaným zpestřením sbírky. V přírodě bývají u většiny druhů kaudexy pod zemí, a nad povrchem je pouze jejich vrchol a zelené sezónní výhony. My pěstitelé samozřejmě kaudexy vystavujeme více či méně na odiv jejich povysazováním nad povrch substrátu, protože především kvůli nim vlastně tyto rostliny pěstujeme.
Gerrardanthus macrorhizus pochází z jihu Afriky, a jeho zásobní kaudex může podle údajů v literatuře dosáhnout průměru až 1,5 metru při výšce asi třetinové. V kultuře samozřejmě nic podobného nehrozí, zvláště pokud rostlinu pěstujeme tradičním způsobem, a nepoužijeme tzv. Gratiasovu kompostovou metodu (což se zrovna u tohoto druhu nepochybně dá). My pěstujeme Gerrardanthus macrorhizus klasicky, spíše pomalu, a v případě potřeby klidně veškerou zeleň během sezóny úplně ostříháme. Rostlina sice možná přichází o značnou část potřebných živin, ale zase nás ani po letech pěstování nevytlačila ze skleníku a nejsme nuceni z jejího objetí neustále vysvobozovat okolní kytky. I v kultuře dokáže velká rostlina vyhnat šlahouny o délce dvou i více metrů. V přírodě to asi bude ještě o mnoho více.
Většinou zjara čekáme na zelené výhony, a teprve poté zahájíme vcelku vydatnou zálivku. Od konce jara do podzimního žloutnutí výhonů zaléváme klidně i dvakrát týdně. Zimujeme zcela nasucho, ale hlízu obvykle ponecháváme zasazenu v substrátu. Tento druh pěstujeme především kvůli nevšednímu tvaru kaudexu, který sice tvoří jeden kompaktní celek, který však vypadá spíše jako více jedinců rostoucích v těsné blízkosti. Jakoby nějaká hmota vzkypěla, vyvalila se nad povrch zemský a začala se rozlévat různými směry. Každý kaudex je samozřejmě úplně jiný, a ty u rostlin vypěstovaných ze semen budou možná o poznání pravidelnější.
Naše rostlina je vypěstovaná ze zakořeněného řízku, a pochází ze zahradnictví pana Bittmana v Dymokurech, kde se kdysi běžnější druhy tykvovitých sukulentů běžně pěstovaly ve velkém. Rostlinu máme už řadu let a pěstujeme ji vcelku volným tempem, přesto vody spotřebuje od jara do podzimu opravdu dost. Ideálním stanovištěm je polostín, nebo místo s rozptýleným světlem. Zimu každoročně přečkává v nejtmavším místě skleníku společně s ostatními „africkými bramborami“ při teplotách kolísajících v rozmezí 5-12°Celsia. Za tu dobu jsme z ní namnožili už několik rostlin, které putovaly do skleníků našich kamarádů, kde při intenzivnějším pěstování už většinou dávno přerostly tu naši. Zvláště u cuket kamaráda z kaktusářského spolku Jardy Lněničky se rostlině daří zcela mimořádně!
Kaudex Gerrardanthus macrorhizus ponecháváme asi 1/3 objemu pod zemí, zbytek je patrný na fotografiích. Pěstitelsky se jedná o vcelku bezproblémovou kytku, kterou jen tak nezahubíte. Pokud je teplejší počasí, nevadí dokonce ani trvaleji přemokřený substrát, což by jiné rostliny snášely o poznání hůře. Zatímco tradiční sukulenty s výraznějším zbarvením a tučnými listy by vás za podobné zacházení přinejlepším odměnily ztrátou charakteristického zbarvení i tvaru, kaudex této tykve se z přemíry vody rozhodně za světlem nepotáhne, a pouze naroste více zeleného roští nahoře. Listy této popínavky trochu připomínají břečťan, ale bývají obvykle o poznání větší, zvláště pak když rostlinu někteří pěstitelé ještě přihnojují.
Pokud Gerraranthus macrorhizus dostane nějakou pořádnou oporu, po níž se zelené, nesukulentní výhony mohou pnout, stává se docela pohodovou rostlinou i pro okenní pěstitele. Spokojí se docela dobře i s oknem západním, kde by většina jiných sukulentů úpěla nedostatkem světla. O plody v podobě drobných tykviček však v takovém případě zůstane pěstitel ochuzen, což zůstáváme my také, i když z docela jiného důvodu. Protože krátím vždy alespoň jednou během léta příliš přebujelé výhony, abych ulehčil okolí této dosti rozpínavé rostliny, dobrovolně se té drobné radosti vzdávám. Pro květy se ale tato a jí podobné rostliny určitě nepěstují!
Gerraranthus macrorhizus se snadno množí řízkováním. Řízky je možno okamžitě klást na jakýkoliv množárenský substrát, ale spolehlivě zakoření i ve sklenici s vodou. Řízkovanci dělají kaudexy docela brzy, a záleží už jen na pěstiteli, jakým tempem je pěstuje. Rozhodně tuto rostlinu doporučuji i začínajícím pěstitelům, kterým odpustí mnohem více chyb než kterýkoliv jiný sukulent.
Na úvodním snímku je naše rostlina Gerrardanthus macrorhizus, zasazená v misce o průměru 14 centimetrů. Pěstujeme ji už dobrých deset let. Na druhé fotografii je její kaudex zblízka, a na třetí o poznání větší exemplář ze sbírky pana Jaroslava Bittmana. Jeho průměr je asi 35cm, a rostlina je na fotografii zachycena v době vegetačního klidu. Na snímku můžete vidět i zbytky letních výhonů, a všude kolem opadané listí.