sukulenty.estranky.cz

O mnoha sukulentních rostlinách lze říci, že jejich vzhled je nevšední. V případě Glottiphyllum oligocarpum to tvrzení opravdu sedí. Je to kytka vcelku drobná, ale jakmile ji spatříte, hned tak vám z paměti nevymizí. Jakoby v jejím případě příroda udělala něco špatně, jakoby se jí něco úplně nepovedlo. Nebo taky přesně naopak. Záleží na úhlu pohledu. Ať se ale díváme na tu rostlinu z východního Kapska (Willowmore) z jakéhokoliv úhlu, vždycky budí dojem, že na ni docela nedávno někdo šlápnul. A že ona to kupodivu nejenom ve zdraví přežila, ale ještě se navíc rozhodla vykvést.
Její válcovité listy jsou na konci zaoblené, a jejich délka se pohybuje u dospělých rostlin v rozmezí 30-40 mm, zatímco na šířku měří sotva dva centimetry. Krátký stonek Glottiphyllum oligocarpum se dělí na tři větve, na nichž dužnaté listy s voskovým povlakem na povrchu narůstají do tvaru písmene „V“. Větve pak leží na povrchu substrátu, takže opravdu budí dojem, že rostlina je k zemi přitlačena nějakou neviditelnou silou. Povrch listů je sytě zelený, v období sucha nebo pod palbou slunečních paprsků díky voskové vrstvě až takřka šedý.
Glottiphyllum oligocarpum patří k menším zástupcům rodu, a troufám si tvrdit, že zároveň i k nejkrásnějším. Hlavním růstovým obdobím této rostliny z čeledi Aizoaceae jsou podle údajů v literatuře léto a podzim. Právě s jeho příchodem se objevují zárodky budoucích žlutých květů, dosahujících průměru 4-5 centimetrů. V případě této rostliny se zprvu nejedná o klasická poupata, jak je známe u jejího příbuzenstva z čeledi Aizoaceae. Člověk má při pohledu na ně dojem, jakoby byla špatně vyvinutá, a propadá obavám, že se snad z toho zeleného sevření ani plně rozvinout nemohou. Otevření prvního květu jsme se dočkali někdy v polovině října. Každým dnem se o trošičku zvětšoval, až pod ním nakonec zmizelo nejenom sousední poupě, ale také většina samotné rostliny.Co se týče vlastního pěstování, veškerý úspěch se odvíjí od dostatku slunečních paprsků a opatrné zálivky. Opatrnost však neznamená v žádném případě trápení rostlin suchem. Jen dávky vody by měly být celoročně malé, protože na její přebytek rostliny reagují přebujelým nárůstem. Příliš bujně narostlé exempláře z obrovskými brčálově zelenými listy můžeme občas vidět na internetu, a často bychom v nich jen těžko hledali Glottiphyllum oligocarpum.
Odborná literatura bývá v případě této a jí podobných rostlin obvykle skoupá na praktické rady, a tak nám nezbývalo, než se řídit citem. Raději tedy zalévat méně a častěji, protože na příliš velké dávky vody rostlina reaguje dosti spontánně. Někdy také hnilobou krčků, jindy jen abnormálně velkými listy a zmíněnou ztrátou kompaktního tvaru. 
 Naše rostliny zaléváme zhruba jednou za dva týdny, přes zimu (5-12°C) jednou za měsíc kvůli chronickému nedostatku světla a možné deformaci listů. Přestože bývá v literatuře léto uváděno jako jedno z hlavních růstových období v životě Glottiphyllum oligocarpum, připadá mi, že letní vedra rostliny snášejí snad nejhůře ze všeho. Podobně jako třeba jejich příbuzenstvo rodu Lithops (živé kamínky) je během letních veder zaléváme pouze formou večerního kropení.
První rok s Glottiphyllum oligocarpum byl spíše obdobím pokusů a hledání cest. Ani jedna z trojice našich rostlin za tu dobu neuhynula, a první z nich naopak letos v říjnu vykvetla. Oligocarpum znamená „s malými plody“. Na ty si patrně budeme muset ještě nějaký čas počkat, a pak se třeba i pokusit o výsev drobných semen, který je nejčastějším způsobem množení této zvláštní kytičky z afrického jihu. Možné je sice i její vegetativní množení z opatrně oddělených bočních výhonů, ale tím by samozřejmě utrpěl onen zvláštní vzhled rostlin. A právě kvůli němu především přece Glottiphyllum oligocarpum pěstujeme. Rostliny na snímcích jsou zasazeny v květináčcích o průměru 6,5 centimetru.