sukulenty

Mé sukulentářské začátky poznamenal tradiční průvodní jev této záliby, takže v hlavě se mi začaly ukládat  první sukulentářské sny a touhy. Mezi ty úplně první patřil Tacitus bellus, který později pracovití systematikové začlenili do rodu Graptopetalum. Rostlina byla objevena teprve v roce 1972, a díky nádherným květům se okamžitě stala sukulentářským hitem. Jejím objevitelem byl slavný botanik Alfred Lau, který ji nalezl v Sierra Obscura na severu Mexika. Nejdříve se z rostliny stal obrovský obchodní artikl a její cena vylétla prudce nahoru. Chtěl ji totiž mít snad úplně každý, pro něhož slovo sukulent nebylo pouze výrazem ze sci-fi.
Díky snadnému pěstování a rychlému množení se rostlina záhy rozšířila do sbírek po celém světě. Ještě si nějaký čas užila slávy, a následně upadla takřka v zapomnění. Potkal ji osud mnoha dalších, a často podobně  nádherných kytek. Teprve v poslední době je možné pozorovat její postupný návrat. Loni jsme jich pár prodávali na podzimní výstavě, a přestože nebyly rozkvetlé, zájem o ně byl překvapivý. Přitom bez květů se jedná o rostlinu vcelku nenápadnou, ale v mnohém přesto jedinečnou a nezaměnitelnou.
Zvláštní je už tvar růžice, v níž jsou tuhé listy  naskádány s milimetrovou přesností jako tašky na střeše. Až do dospělosti (10-12 cm) zůstávají růžice naprosto ploché a dokonale kopírující terén. Pouze občas se mírně na některé straně nadzdvihnou, když se v těch místech objeví odnož, kterých rostlina produkuje od určité doby poměrně velké množství, především však bezprostředně po odkvětu. Jejich opatrným oddělením lze rostlinu také snadno a spolehlivě  množit. Pokud má odnož vlastní kořeny, je vše bez problémů, ale jestliže je nemá, musíme ji nechat zakořenit. Tacitus lze množit i z jednotlivých listů, které je vhodné  opatrně odlamovat (nikoliv odřezávat) při přesazování. Zároveň doporučuji stonek při této příležitosti odspodu zbavit všech starých a nezdravývh listů, protože mezi nimi rády hledají své úkryty vlnatky. Další možností množení je výsev semen, který bývá obvykle úspěšný a semenáčky rostou poměrně rychle. Květuschopnosti často dosahují již druhým rokem od výsevu!
Rostlina vyžaduje plné slunce, pokud má získat náležitě tmavé zbarvení listů a červené lemování na jejich okrajích. Snáší také polostín, ale rostliny jsou v tom případě zelené a mnohem méně kvetou. Podmínkou bohaté násady květenství je alespoň krátký odpočinek na počátku zimy. Od jara do podzimu zaléváme mírně, ale často. Voda by neměla zůstat příliš dlouho stát na listech, protože v tom případě hrozí jejich popálení. Na podzim zálivku omezíme na minimum až do násady květních stvolů, jejichž zárodky se zpravidla objevují již počátkem listopadu a vyvíjejí se až k otevření květů velice pomalu. Kýžený okamžik nastává teprve zjara, ale dlouhé čekání se v případě Graptopetalum bellum opravdu vyplácí. V zimě snáší rostliny i poklesy k bodu mrazu, ovšem za předpokladu že je substrát suchý. Trvalejší přemokření v chladném prostředí bývá občas důvodem hniloby kořenů. Jakmile rostlina nesaje vodu ze substrátu, je lepší ji okamžitě vyjmout a kořeny zkontrolovat. 
Neznám v říši sukulentů rostlinu s výraznějším zbarvením květů. U mladších rostlin bývá obvykle květní stvol pouze jediný, ale i tak zářivé květy doslova zakryjí celou růžici. U starších roslin mohou být krátké stvoly dva i více, a zpravidla vykvetou současně. Vzpomínám na návštěvu sbírky Jula Matise v Seredi v polovině osmdesátých let. Tehdy byla tato rostlina z čeledi Crassulaceae ještě považována za raritní, ale pan Matis jich měl hustý trs, na němž vyrůstalo množství květních stvolů. V jeho skleníku i na zahradě byly k vidění věci, nad kterými tehdy zůstával rozum stát. Je věčná škoda, že dnes pan Matis žije tak trochu v sukulentářském ústraní, protože jeho články v časopisech i další publikační činnost patřila k tomu nejlepšímu, co měli milovníci tučnolistých rostlin k dispozici. Jeho informace o nejrůznějších druzích sukulentů mi výrazně pomáhaly v mých pěstitelských začátcích a čas od času se k jeho článkům rád vracím. Dodnes máme v digitální podobě dosti nekvalitní, leč historickou fotografii z tehdější návštěvy jeho skleníku, na níž je rozkvetlý Tacitus bellus (tehdy ještě!).