sukulenty.estranky.cz

Pokud bychom se jednou rozhodli založit rubriku „Rostliny našich babiček“, ta z dnešního povídání by do ní patřila zcela nepochybně, hned vedle sukulentářské klasiky typu Crassula ovata, Orbea variegata, Aloe arborescens nebo Gasteria armstrongii. Když jsem byl malý kluk, mívali jsme ji na okně panelákového bytu, stejně jako mnozí z našich sousedů, protože Haemanthus albiflos je rostlina nesmírně odolná a snadno se množící bočními výhony. Zahubit ji vyžaduje značnou píli a vytrvalost. Díky tomu všemu se v krátké době stala oblíbenou pokojovou rostlinou a zároveň od nepaměti i součástí kaktusářských a sukulentářských sbírek, ačkoliv na první pohled s klasickými sukulenty příliš společného nemá. Haemanthus albiflos ale (společně s dalšími dvěma druhy) zařadil do svého sukulentářského lexikonu už i slavný Hermann Jacobsen.
Také nároky na pěstování této rostliny jsou v mnohém odlišné od většiny běžně pěstovaných sukulentů. Její základ tvoří ztloustlá báze, připomínající zploštělou cibuli, z níž vyrůstají dvouřadě uspořádané listy. Svým tvarem připomínají jazyk a mohou dosáhnout délky až 25cm, ale většinou zůstávají sotva poloviční. Haemanthus albiflos je druh značně variabilní, a tak se ve sbírkách či domácnostech můžeme setkat s mnoha nejrůznějšími typy rostlin, jejichž listy jsou tmavě či světle zelené, lesklé nebo naopak matné a někdy poseté jemnými chloupky či brvami (většinou jen po okrajích). Většina rostlin hojně odnožuje, čímž je dokonale postaráno o dostatek potomstva. Boční „cibule“ mívají zpravidla již vlastní kořeny a lze je po oddělení rovnou sázet do samostatných nádob. Nádoby mohou být i docela mělké, protože kořenový systém je v případě Haemanthus albiflos rozprostřen především při povrchu a tvoří v nádobě mohutné propletence. Na rozdíl od většiíny sukulentních rostlin tato nevyžaduje (a dost těžko snáší) přímé oslunění. Spokojí se s polostínem, nebo i se stinným místem, což ale obvykle bývá na úkor nádherných květenství, která se v našich podmínkách objevují na tlustých stopkách zpravidla na konci léta nebo s příchodem podzimu.Naše rostliny pěstujeme od jara do podzimu venku pod pergolou, kam sluníčko příliš nesvítí a zároveň jsou zde chráněny před dlouhodobým přemokřením (ne ovšem před kroupami, jak jsme se měli možnost letos v červnu přesvědčit). Zato zde mají neustálý přísun čerstvého vzduchu, tolik potřebného pro rychlé vysychání substrátu. Vodu dostávají obvykle jednou či dvakrát týdně podle vývoje počasí. Domů rostliny stěhujeme teprve s příchodem prvních mrazíků. Ideální je chladnější zimování (5-10°C), při němž rostliny vydrží od podzimu do jara takřka nasucho. Během té doby obětují jen spodní (nejstarší) listy, ale pokud jim občas vodu přece jenom dáme, neprosychají takřka vůbec. V zimě mohou být na světlém místě, protože intenzita slunečních paprsků u nás nebývá příliš velká, ale spokojí se klidně i s vyloženě stinným stanovištěm dole pod parapetem. Při redukované zálivce samozřejmě dobře zimují i za oknem bytu.
Haemanthus albiflos sice není po většinu roku rostlinou příliš atraktivní, což ale platí pouze do chvíle, kdy se rozhodne kvést. Zpočátku nenápadný zárodek, stlačený mezi listy, se během dvou týdnů promění v nádherně husté okolíkovité květenství, složené z velkého množství bílých kvítků, z nichž vystupují žluté prašníky. Vše jako celek na konci tlustého květního stvolu působí křehkým a bizarním dojmem. Květenství je navíc velice trvanlivé. Když jsme koncem září odjížděli na dovolenou, už bylo téměř otevřené. Po návratu za dva týdny jsme jej spatřili v plné kráse a stále svěží. Stejně čerstvým dojmem působí i nyní na sklonku října! Dost možná nás v budoucnu čeká i oranžový či červený plod, ukrývající množství semen. Výsev semen je však v případě této rostliny z čeledi amarylkovitých (Amaryllidaceae) tím zdlouhavějším způsobem, jak přijít k potomstvu. Navíc prý semena mnohdy klíčí až po delší době (u jiných naopak třeba již v plodu), počítající se někdy i v řádu měsíců. Mnohem rychlejší cestou je množení vegetativní. Buď zmíněným oddělováním bočních odnoží, nebo z odříznutého listu, položeného na vlhký lignocel. Na řezné ráně se po nějakém čase objeví množství malých rostlinek!
Haemanthus albiflos pochází z jižního a východního Kapska, a patří k k trojici neopadavých zástupců vcelku početného rodu, čítajícího asi šedesát druhů. Také v domovině roste na přistíněných stanovištích a nachází využití i v africké lidové medicíně, především v boji proti kašli. Usušená kromě toho slouží pověrčivějším domorodcům jako ochrana před blesky. Zastává tedy podobnou ochranitelskou funkci jako u nás netřesky (Sempervivum).
Jak již bylo zmíněno, Haemanthus albiflos se za českými okny pěstuje už opravdu hodně dlouho. V učebnici květinářství od slavného chrudimského zahradního architekta Josefa Vaňka se o této rostlině píše docela obšírně s tím, že už v polovině třicátých let minulého století „měla mnoho ctitelů mezi amatérskými přáteli pokojových zvláštností a často bývala zastoupena ve sbírkách rostlin tučnolistých“. Člověk vůbec žasne, jaký výběr rostlin rodu Haemanthus česká zahradnictví v meziválečném období nabízela. Už legendární pardubický zahradník a autor prvního uceleného pojednání o pěstování sukulentů u nás Oskar Smrž ve své knize z roku 1927 Haemanthus albiflos a H. coccineus (díky němuž se pro haemanty všeobecně vžilo označení „krvokvět“) jako sukulentní druhy z Kapska přísně odděluje od ostatních zástupců rodu, majících i odlišné nároky na pěstování. My jsme Haemanthus albiflos v posledních patnácti letech vůbec nepěstovali a pořídili jsme si jej teprve loni při jedné z návštěv u pana Vojáčka v Polepech. Od té doby už u nás tato sukulentářská klasika rychle „zdomácněla“, jako tomu bývalo kdysi dávno za okny bytu mých rodičů na jihlavském sídlišti. V současné nabídce zahradnických podniků není tato rostlina příliš zastoupena, ale možná její čas teprve přijde, tak jako jsme tomu byli v minulosti mnohokrát svědky u spousty jiných, dlouhá léta zapomenutých druhů.
Na úvodní fotografii z počátku září je zárodek budoucícho květenství a jeden drobný šrám po červnovém krupobití. Na následující dvojici snímků, pořízených na konci stejného měsíce, je již květenství napůl otevřené. V plné kráse je pak zachyceno na dvou posledních fotografiích z poloviny října.