sukulenty.estranky.cz

Úplný začátek letošního roku nám svými jemnými kvítky velmi zpříjemnila neznámá voskovka, kterou jsme pěstovali už dva nebo tři roky jako Hoya tsangii, nebo spíše jako Hoya aff. tsangii. Po její skutečné identitě nemělo cenu pátrat dokud nerozkvete. Kdybychom ovšem zapátrali alespoň v hrubých obrysech, muselo by nám být již dávno před prvními květy jasné, že Hoya tsangii to rozhodně není, protože ta má listy protáhlé a hladké. A k tomu navíc žluté květy, na nichž se vzácně shodují všechny odborně vedené weby, zabývající se voskovkami a jejich pěstováním. Tuto skutečnost ale evidentně neregistruje spousta prodejců, kteří jako Hoya tsangii nabízejí právě rostlinu z dnešního článku, případně některou z jiných, více či méně podobných voskovek.
Pokud jsme se kdysi domnívali, že nejhorší co může amatérského pěstitele sukulentů potkat ve snaze o identifikaci rostlin je zabřednout do nepřehledné řady živých kamínků rodu Lithops nebo bloudit mezi desítkami navzájem si podobných „Stapeliads“, tak voskovky nás z této iluze rychle vyléčily. Nejen že jsou jich snad stovky druhů, a desítky dalších teprve čekají na svůj vědecký popis, ale především je nemáme ani zdaleka tak „nakoukané“ jako většinu klasických sukulentů. Voskovky k nim samozřejmě také patří svojí příslušností k čeledi Asclepiadaceae, ale spousta lidí je za opravdové sukulenty vůbec nepovažuje. Rozmach jejich pěstování u nás nastal teprve v posledních několika letech, zatímco do té doby zdobila česká okna (až na výjimky) po celá desetiletí pouze klasická Hoya carnosa. My kouzlu voskovek zatím propadáme jen zvolna. Pěstujeme několik známějších druhů, k nimž před časem přibyla i ta neznámá, o níž pojednává tento článek. Zato jsme si pořídili o voskovkách knihu, jejíž recenzi naleznete v příslušné rubrice a která také byla vítanou pomůckou při pátrání po identitě naší neznámé. Stačilo zběžně prohlédnout několik stovek fotografií květenství a hned jsme měli několik favoritů! 
Porovnáním s údaji na internetu jsme výběr favoritů zredukovali na tři, lišící se už jen v nepatrných detailech. Ale tak tomu prostě u voskovek je, že jednotlivé druhy (včetně těch dosud nepojmenovaných) se od sebe často odlišují opravdu jen v maličkostech. Našimi favority se staly Hoya bilobata, Hoya burtoniae a Hoya sp. DS-70, z nichž ta poslední nakonec zvítězila.
Hoya bilobata má světlejší květy bez výraznějšího zastoupení žluté barvy, a také bývají menší (3-4mm), okraje jejích listů se na slunci tmavě zbarvují a je to rostlina částečně popínavá. Jako Hoya bilobata bývá také občas některými prodejci nabízena i rostlina z tohoto článku. Srovnávací fotografii květenství Hoya bilobata a Hoya sp. DS-70 najdete na www.hoyor.net!
Hoya burtoniae pochází z Filipín, stejně jako sp. DS-70, a její kvítky mají i hodně podobnou stavbu, jen jsou nepatrně tmavšího zbarvení a v květenstvích nebývají semknuty tak blízko sebe. Mladé listy tohoto druhu bývají výrazně tmavší, často téměř hnědé, což jsme u rostliny z tohoto článku nikdy nepozorovali. Květy Hoya burtoniae voní po medu, a také pod jejím jménem se prodává rostlina z titulku tohoto článku (někdy také jako Hoya aff. burtoniae). 
Podle nezvyklého a nic neříkajícího pojmenování by se mohlo zdát, že Hoya sp. DS-72 bude nějaká žhavá novinka, které botanici ještě ani nestihli dát jméno. Ve skutečnosti je veřejnosti známa již od roku 1988 (tehdy pojmenována jako Hoya tsangii) a patří rozhodně k mnohem častěji pěstovaným rostlinám než drtivá většina botanických druhů voskovek. Také její pěstování není složité, jak jsme se v uplynulých letech měli možnost přesvědčit. Protože se nejedná o rostlinu ani částečně popínavou, je zbytečné se ji snažit navádět na nějakou oporu. Její listy sice nejsou velké (4cm dlouhé, 2cm široké), zato tuhé a poměrně těžké. Proto je prakticky jedinou možností pěstovat ji jako převislou v závěsných květináčích. Listy jsou na horní straně matně zelené, jejich povrch jakoby papilózní a na omak hrubý, a okraje mívají po celém obvodu jemně podvinuté. Na rubu jsou listy světlé a ke stonkům přirostlé na krátkých stopkách (4-5mm) v protistojných dvojicích. 
První zárodky budoucích květenství jsme pozorovali na sklonku loňského roku a první z nich nám svoji jemnou krásu předvedlo druhý den roku 2017. Samotné kvítky v kombinaci červené a žluté dosahují průměru 5-6mm, a v jednoduchých okoličnatých květenstvích jsou hustě nahloučeny a u naší rostliny jich bylo 13 až 17. Okamžitě po otevření kvítky roní lepkavý nektar, jemně vonící po mléčných karamelkách, které jsme jako děti milovali.
Naši rostlinu pěstujeme od pozdního jara až do podzimu venku, zavěšenu pod okrajem střechy pergoly. Přímé slunce na ni zasvítí jen chvilku k večeru, ale rozptýleného světla si užije od rána do večera do sytosti, stejně jako česrtvého vzduchu. Jakmile nastane klasické letní počasí, zaléváme vydatně, takže substrát v závěsném květináči příliš často nevysychá. Zimujeme v bytě na západním okně, kam za slunečných dnů svítí po celé odpoledne. Rostliny jsou však od skla vzdáleny zhruba 25cm a především přes celou místnost od zdroje tepla, takže po většinu dne mají okolo 18°Celsia. Zdá se, že jim toto umístění plně vyhovuje, stejně jako normální zálivka jednou týdně.
Zatím jsme tuto filipínskou krasavici nemnožili, ale v letošním roce už se o to rozhodně pokusíme. Lze se domnívat, že její řízkování se nebude příliš lišit od ostatních druhů, které jsme až dosud ve vlhkém lignocelu množili v uplynulých letech. Vzhledem k tomu, že samotná rostlina přirůstá ve srovnání s jinými druhy voskovek poměrně rychle, mohlo by být materiálu k množení v budoucnu dostatek.
Po úvodním seznamovacím obrázku následují silvestrovská poupata prvního květenství. Na další dvojici fotografií je premiérové květenství už v plné kráse, zachycené třetí den letošního roku. Poslední dva snímky byly pořízeny na konci ledna, kdy už rostlinu zdobilo květenství několik.