sukulenty.estranky.cz

Huernie jsou si v drtivé většině navzájem velmi podobné, dokud samozřejmě nevykvetou. Ale i tehdy může snadno dojít k záměně různých druhů, to když jsou jejich květy červenohnědé v nejrůznějších odstínech. Přesně takové totiž mají třeba Huernia aspera, H. keniensis, nebo jedna z rostlin vůbec nejznámějších a nejčastěji pěstovaných Huernia macrocarpa. K této skupince rostlin s navzájem si podobnými květy lze přiřadit i tu z dnešního článku. Přesto si troufám říci, že již po dvou letech jejího pěstování bych ji od všech ostatních huernií poznal i bez květů.
Huernia schneideriana je známa již od roku 1913, kdy její popis uveřejnil německý botanik Alwin Berger (1871-1931), po němž je pojmenován i celý sukulentní rod Bergeranthus, patřící k čeledi Aizoaceae. Rostlina z východoafrické Tanzanie je mnohými botaniky považována za přírodního křížence Huernia verekeri a Huernia aspera, přesto získala status legitimního botanického druhu. Říká se jí také „Red Dragon“, tedy něco jako červený drak. Patrně to souvisí s barvou květů, kterých rostlina produkuje opravdu neskutečné množství, o čemž jsme se loni v našem letním makroloňáku měli možnost poprvé přesvědčit i my.  První květy o průměru 2-3 cm se otevřely na konci července, poslední jsme měli možnost spatřit ještě v polovině října po návratu z dovolené. Květy jsou tedy červenohnědé, přičemž té červené je v jejich případě více a květy jsou díky ní zářivé. Na povrchu jsou navíc přizdobeny hrbolky, z nichž vyrůstají miniaturní trny. Jejich jícen je ovšem takřka hladký a také o poznání tmavší, mnohdy skoro až černý. Nádherná jsou už podélně pruhovaná poupata s výraznou špicí.
Zcela nezaměnitelné jsou i stonky. Podle údajů v literatuře dosahují délky (výšky) 5-20 cm, v našich podmínkách dorostly maxima okolo deseti centimetrů. Většinou je v jejich dalším nárůstu zarazilo množství bočních odnoží, jež začaly všechny rostliny během léta vytvářet a které těm původním odebíraly spoustu sil k dalšímu samostatnému vývoji. Díky tomu vznikaly přímo před našimi zraky nádherně husté trsy těl o průměru 1,5 cm, poseté spoustou nevýrazných výrůstků a málo zřetelných žeber. Stonky podobného vzhledu jsem neviděl u žádné jiné huernie.
Rostliny Huernia schneideriana jsme pěstovali od jara do podzimu v letním makroloňáku na plném slunci, jehož paprsky snášely velmi dobře a dlouhou dobu si dokonce stonky udržovaly sytě zelené zbarvení. Jen v nejteplejších měsících roku jejich horní části získaly červenofialový nádech. Zalévali jsme je stejně vydatně jako ostatní huernie, tedy minimálně jednou týdně a vždy shora přímo na těla. Mezitím jsme je po večerech dost často kropili, především v období tvorby poupat, kterých díky tomu zasychalo jen minimum. 
Ačkoliv rostlina pochází z teplých krajin, chladnější zimování (5-10°C) snáší o mnoho lépe než spousta jiných huernií. V takovém případě jí dopřejeme maximum světla z toho mála a jen sporadickou zálivku k doplnění zásob v pletivech. Při teplejším zimování můžeme samozřejmě zalévat i častěji, ale raději v menších dávkách, aby stonky nepřirůstaly, protože díky chronickému nedostatku světla by se deformovaly.
Snadné je i množení z jednotlivých stonků, opatrně oddělených kroutivým pohybem. Vyplatí se je ponechat delší dobu zaschnout a teprve poté klást na množárenský substrát, kterým může být perlit nebo říční písek. V poslední době často používáme i lignocel, což je drcené kokosové vlákno, prodávané v prodejnách chovatelských potřeb slisované v hnědých cihličkách. Zjara zakořeněné řízky obvykle vykvétají už na konci léta!
Huernia schneideriana si mne i přes svůj vcelku nenápadný vzhled okamžitě získala, protože je to rostlina pohledná i bez květů. Pokud jí dopřejeme přiměřeně všeho, co k životu potřebuje, její trsy zůstávají dlouhou dobu nádherně kompaktní, takřka neprostupně husté a stonky v nich stále vzpřímené. Drobné kvítky v jejich přízemních partiích jsou už jenom onou pomyslnou třešničkou na východoafrickém dortíku.