HUERNIOPSIS DECIPIENS
V dobách mých sukulentářských začátků byl (byla) Huerniopsis regulérním rodem se čtyřmi druhy rostlin, z nichž jedna se v našich sbírkách vyskytovala velice sporadicky, zatímco zbylé tři jsme znali pouze z literatury (Huerniopsis atrosanguinea, H. gibbosa a H. papillata). V současnosti zůstávají pouze druhy dva, ale někteří botanici a taxonomové rod Huerniopsis už de facto pohřbili. Naštěstí se jejich neustálé přesuny a přejmenování rostlin nikterak nedotkly amatérských pěstitelů, z nichž většina možná ty změny ještě ani nestihla zaregistrovat.
Rodové pojmenování Huerniopsis znamená „podobný(á) huerniím“, a známo je již od roku 1878, kdy rod ustavil anglický botanik a ilustrátor rostlin Nicholas Edward Brown (1849-1934). Současně byl stejným botanikem popsán i první zástupce rodu Huerniopsis decipiens, jehož (jejíž) druhové pojmenování znamená „klamný, nebo také zdánlivý“. Jaké zdání má rostlina vzbuzovat, případně koho oklamat, to se mi zjistit nepodařilo.
Huerniopsis decipiens roste na severu jihoafrického Kapska, v Botswaně a Namibii, nejčastěji v kamenitém terénu akáciových lesů. Jeho čtyřboké stonky s výraznými výrůstky dosahují délky 3-7cm a průměru do jednoho a půl centimetru. Už jako mladší bývají dost často poléhavé, což lze možná zčásti přičíst i mělkému kořenovému systému rostliny. Na slunci se stonky zbarvují do zelenošedých odstínů a na jejich povrchu je během léta patrná i tmavší mramorová kresba. V jeho závěru se objevují květy o průměru 25mm, jejichž zbarvení je velmi variabilní díky velkému areálu přírodního výskytu. Ty naše srpnové byly na většině plochy kaštanově hnědé, jen v jejich jícnech byl patrný světle žlutý vzor. Vyrůstá jich často více z jednoho místa a vzhledově se nejvíce podobají květům některých druhů příbuzného rodu Orbea. Jejich cípy (laloky) se však nestáčejí nazad, jak jsme tomu zvyklí u spousty jiných druhů čeledi Asclepiadaceae.
Co se týče samotného pěstování, je v případě Huerniopsis decipiens dost podobné jako u početného příbuzenstva rodu Huernia. Snese plné slunce, ale během horkých letních dnů si od něj rostliny rády odpočinou ve stínu nějakých větších sukulentů v našem makroloňáku. Také na nich během srpnového kvetení bylo znát jisté vyčerpání, způsobené nejenom vysokými teplotami v makroloňáku, ale také množstvím květů, které se na jejich poléhavých stoncích otevíraly. V době kvetení jsme se snažili rostlinám udržovat stále mírně vlhký substrát a kromě zálivky jednou týdně jsme jim přilepšovali večerním kropením. Vzhledem k zmíněné poléhavosti stonků je na místě občasné zmlazení rostlin, protože jinak se stonky rozlézají do okolních květináčů, kde po nějakém čase i koření a obtížně se s nimi pak manipuluje.
Množení je snadné. Stonky odlomené opatrným kroutivým pohybem necháme pořádně zaschnout a uložíme do stínu pod parapetem, kde je můžeme ponechat libovolně dlouho. Někdy se po dvou až třech týdnech objeví poblíž místa odlomení světlé hrbolky, avizující násadu čekacích kořenů. V této fázi můžeme řízky rovnou sázet do samostatných květináčků. Pokud je kořeníme klasickým způsobem v množárně na perlitu nebo říčním písku, pak tvorbu kořenů urychlíme jejich vodorovným uložením na množárenský substrát.
Zimujeme při teplotách v rozmezí 5-12°C a sporadické zálivce. Stonky během zimy působí dosti povadlým dojmem, ale jakmile zjara obnovíme pravidelnou zálivku, naplní se jejich pletiva vodou a vzhled se opět navrátí k normálu.
Huerniopsis decipiens se v českých sbírkách objevuje zřídka a určitě existuje spousta mnohem atraktivnějších rostlin, jejichž stonky jsou poslušnější. Druhý zástupce rodu (podle většiny současných botaniků) Huerniopsis atrosanguinea u nás možná pěstuje několik specialistů, ale naživo jsem jej ještě nikdy neviděl. Když se rozhodnete rostlinu s dnešního článku shánět, nenechte se odradit prvnímu nezdary a hledejte ji i jako Piaranthus decipiens, jak ji přejmenoval v roce 1999 jihoafrický botanik a matematik Peter Vincent Bruyns. Autora původního popisu Browna uzavřel za jménem rostliny do závorky, a své přiřadil hned za ni, takže celé to nyní vypadá asi takto: Piaranthus decipiens (N.E.Brown) Bruyns. 
Jako matematik to se závorkami pochopitelně umí! A protože je to chlapík pilný, v červnu roku 2017 vymyslel pro stejnou rostlinu úplně nové pojmenování, znějící tentokrát Ceropegia decipiens, a to samozřejmě znovu i se zmíněnou závorkou a svou maličkostí za ní. Protože je ročník narození 1957, můžeme se od něj dočkat ještě nejednoho taxonomického přemetu. Samozřejmě že má své počínání vědecky podloženo a k dispozici zdroje a metody, o nichž my amatérští pěstitelé nemáme ani potuchy. Díky neustále se vyvíjející vědě se beztak jednoho dne zjistí, že všechny sukulenty na této planetě jsou nějakým způsobem alespoň vzdáleně příbuzné a jediný rod pro ně bohatě postačí.
Navzdory svému konzervativnímu přístupu budu sice i nadále občas sledovat registr IPNI (International Plant Name Index), abych byl v obraze, ale rostlina v naší sbírce se bude jmenovat stejně jako za našich sukulentářských začátků. A jako Huerniopsis decipiens ji budeme snad už brzy nabízet i v našem e-shopu, pokud se její množení vydaří podle našich představ.
Všechny snímky Huerniopsis decipiens v tomto článku byly v našem letním makroloňáku pořízeny během srpna roku 2017. Kvetoucí rostlina je zasazena do plastové misky o průměru 9 centimetrů.
