sukulenty.estranky.cz

Už více než patnáct let pěstujeme tuto zvláštní rostlinu z čeledi svlačcovitých (Convolvulaceae). Mladé rostliny k nám tehdy přivezl nějaký pěstitel z Moravy a tvrdil, že se jedná o zástupce rodu Ipomoea. Bral jsem tuto informaci s rezervou, protože jsem v té době znal rostliny tohoto rodu spíše jako africké koule pokryté různě barevnou borkou, z jejichž vrcholů vyrůstají zjara  plazivé výhony a zároveň s nimi často i neskutečně krásné květy.
Tyto mi ale připomínaly spíše mexické fíkusy, které jsme v té době ještě velice intenzivně vysévali. Proto jsem obě rostliny přiřadil právě k nim a naprosto stejně se k nim choval po celá ta léta i po stránce pěstitelské. S fíkusy (Ficus palmeri a F. petiolaris) sdílejí také po celou tu dobu totožné stanoviště v těsné blízkosti skla uprostřed našeho skleníku. V létě zde bývá často hotové peklo, na které ale musí být právě tyto rostliny z mexických pustin zvyklé. Od pozdního jara do podzimu zaléváme naše rostliny zpravidla dvakrát  týdně a hodně vydatně, protože patří k nejnáročnějším konzumentům vody ze všech našich sukulentů (podobně jako zmíněné fíkusy). Na podzim, když začínají nesukulentní listy matně zelené barvy žloutnout, zálivku omezujeme a v krátké době zcela zastavíme. Zimu rostliny Ipomoea arborescens přečkávají ve skleníku na stejném stanovišti, kde bývá nejčastěji teplota  mezi 10 a 12°C, ale občas klesá i k 5°Celsia. V tomto období zaléváme pouze nárazově a v mírných dávkách. Ačkoliv zimu rostliny přečkávají v bezlistém stavu, vodu vždy vysají velice rychle, takže substrát bývá suchý už za dva dny. Na rozdíl od zmíněných fíkusů si neuržují ani zárodky lístků na vrcholech, takže po celou zimu v podstatě nevíme, zda jsou živé a naději v nás rok co rok udržuje pouze ta mizející voda ze sporadických zálivek.
Probouzení Ipomoea arborescens je zdlouhavou záležitostí. Když se už vše okolo zelená, tyto stromky s tlustými kmeny  nadále vyspávají. První náznaky lístků, které bývají takřka fialovohnědé, se objevují obvykle až na přelomu května a června a jsou jen slabě patrné. Pro mne jsou celá léta spolehlivým ukazatelem, že začíná opravdová pěstitelská sezóna, a výraznějších poklesů teplot už se obávat nemusíme. V tu chvíli zvyšuji i všem ostatním rostlinám dávky vody na letní provoz. Časovou ztrátu Ipomoea arborescens dohání velice rychle. Za necelý týden jsou čerstvé výhony schopny vyrůst i patnáct  centimetrů a množství listů za několik dnů vytvoří docela slušnou korunu. Proměna je v případě těchto svlačcovitých stromků dokonalá. Pouze na jejich bílé a poměrně velké květy čekáme zatím marně. A prý se jich asi jen těžko  kdy dočkáme, jak je psáno v encyklopedii sukulentů autory  Z. Ježkem a L.Kuntem. Já však pořád věřím v zázrak, zvláště když takřka nic z popisu rostliny v zmíněné knize neodpovídá tomu, co vidíme v praxi dlouhá léta v našem skleníku.
V knize se píše, že této rostlině z mexické Sonory se ve sklenících nedaří. U nás za celých patnáct, a možná i více let jinde tyhle kytky ani nebyly. Dále je zde uvedeno, že se rostliny v létě příliš vytahují. Při pohledu na snímky musíte uznat, že ani to není pravda. Zimu prý rostliny musí přečkat nasucho a v relativním teple. U nás se jim daří i s mírnou zálivkou a v podstatně vlhčím prostředí než panuje v bytě, protože také převážnou většinu ostatních rostlin pravidelně, i když mírně zaléváme. O teplotách jsem se již zmiňoval, takže pokud je relativní teplo v rozmezí 5 až 10°C, pak je vše v pořádku. Někdo může namítnout, že pěstuji nějakého mimořádně vitálního jedince, který je mnohem odolnější a nějakým zázrakem naše hrubé zacházení prostě přežil. Rostliny ale máme dvě, takže pokud by měl dotyčný pravdu, tak máme štěstí na výběr jedinců vskutku nevšední.
Ipomoea arborescens reaguje na dlouhé období sucha uprostřed sezóny nejprve svěšením listů, takže stonky působí povadlým dojmem. Jakmile ji ale zalijeme, během jediné hodiny je koruna v původním stavu. Listy ani při extrémním suchu neopadají, i když se zdá, že se k tomu každým okamžikem chystají. Rostlina prakticky po celé vegetační období působí trochu povadlým dojmem a zároveň mi připadá, jakoby své větve natahovala, hledajíc nějakou oporu. Přestože opor by se v jejich okolí našel dostatek, nikdy se neovíjí, ačkoliv by na to měla vzhledem k příslušnosti k čeledi Convolvulaceae nárok.
Při poranění roní Ipomoea arborescens bělavé mléko, podobně jako její mexičtí krajané s baňatými kmeny. Po zranění na úpatí kmene zůstala zajímavá stopa v podobě zaschlého latexu, který však po krátkém čase získal barvu asfaltu.
Množit z řízků jsem tuto rostlinu ještě nezkoušel, což ale brzy napravím. Přestože obě rostliny a jejich životní projevy sleduji spoustu let, připadá mi, že stromky s bizarními kmeny vlastně vůbec neznám, a vůbec už si nejsem jist, co od nich mohu v budoucnu očekávat. I v tom tkví kouzlo pěstování sukulentů, a jsem nesmírně nadšený na konci každého jara při spatření prvních lístků Ipomoea arborescens, protože opravdová sukulentářská sezóna s jejich příchodem konečně začíná.
Po úvodním snímku jedné z našich rostlin můžete vidět různá zákoutí, která nabízí pokroucený kmen rostliny. Nejedná se o ztloustlé  kořeny, povytažené nad povrch substrátu. Na poslední fotografii můžete v úpatí rostliny vidět černou skvrnu, kterou vytvořil za působení slunečních paprsků původně bílý latex, který rostlina roní při každém poranění.