sukulenty.estranky.cz

Epifytní bromélie rodu Tillandsia se staly v posledních letech módní záležitostí. Pěstují se u nás sice už poměrně dlouho, ale teprve v posledních deseti letech začal jejich opravdový rozmach. Díky článkům v časopisech, různých televizních pořadech a vydávání odborných publikací se staly tilandsie běžnou součástí našich domácností. První tilandsie jsem získal ještě za komunistů na nějaké teraristické burze, ale stály tehdy několikanásobně více než dnes. Díky dovozům z pěstíren v USA nebo Střední a Jižní Americe se k nám dostávají nádherné rostliny mnoha druhů, které se po krátké aklimatizaci stávají velice odolnými vůči suchému prostředí většiny našich ústředně vytápěných interiérů.
Tilandsie se staly postupem času vítaným zpestřením sukulentářských i kaktusářských sbírek, protože mnohé jejich nároky na pěstování se shodují právě s potřebami tučnolistých rostlin. Jsou však přece jenom některá specifika a odlišnosti, na které je třeba upozornit. Kdo se hodlá zabývat pěstováním tilandsií více, tomu doporučuji opatřit si odbornou literaturu s podrobnějšími informacemi, a v žádném případě nespoléhat na podivné a často zcestné rady ve společenských časopisech rodinného typu (vůbec nepotřebují vodu atp.). Mohu vřele doporučit publikaci autorské trojice Blovský - Gratias - Ježek „Pěstujeme tilandsie“ z nakladatelství Brázda, a především poměrně novou knihu Zdeňka Ježka „Rostliny pro vzdušné zahrady“. V té je připraveno pro milovníky bromélií a dalších epifytních rostlin opravdu vydatné a jazykově lahodné čtení (vydala Grada, 2007).
A nyní k pěstování běžnějších druhů tilandsií tak, jak jej praktikujeme už po mnoho let my. Po těch letech jsme ale zjstili, že stejné pěstitelské podmínky vyhovují i mnohým vzácnějším druhům, považovaným často za rostliny choulostivě a obtížně pěstovatelné.
Tilandsie pěstujeme buď úplně volné, nebo přilepené k nejrůznějším podkladům. Nejvíce využíváme kůry z korkového dubu (Quercus suber), která má hned několik výhod. Její povrch je členitý, plný prohlubní a otvorů, které se dají ještě zdokonalit a přizpůsobit dlátkem nebo jakýmkoliv jiným ostřejším předmětem. Další výhodou je malá hmotnost kůry a její značná nasáklivost, která udržuje vláhu po delší dobu a výrazně tak napomáhá k zlepšení klimatu v těsné blízkosti rostliny. Korkovou kůru je možné snadno ruční pilkou nařezat na potřebnou velikost, a pokud jsou kusy ploché, velice snadno se dají upevnit na stěnu. Na menších kusech kůry tak můžeme pěstovat například skupinky tilandsií stejného druhu, na větších pak více druhů pohromadě. Způsobů zavěšení je mnoho, a záleží především na zručnosti a fantazii pěstitele.
Pokud si chceme vytvořit opravdu hezký objekt, osázený tilansiemi, pak je vhodné použít vypreparovaný kořen. Pokud ho přineseme z přírody, je nutno jej vydezinfikovat a odstranit z něj všechny měkké části. Mnohem výhodnější je zakoupit kořen už upravený v některé ze zooprodejen nebo na teraristických burzách. Působivé jsou také kmínky z révy, které jsou odolné vůči plísním a zároveň nádherně pokroucené, takže skýtají množství krásných zákoutí pro připevnění tilandsií.
Na podklad rostliny připevňujeme lepidly Alkapren nebo Chemopren, které sice krátkou dobu smrdí, ale rostlinám neuškodí. Lepidlo kápneme do prohlubně v podkladu, kterou vytvoříme dlátkem nebo ostrým nožem, u kořenů z tvrdého dřeva je nutné často použít vrtačku. Lepidlo necháme krátký čas mírně zavadnout, a následně do něj rostlinu vtlačíme. Poté necháme připevněné tilandsie 2-3 dny ve stínu, a teprve potom zavěsíme nebo položíme na jejich stanoviště a porosíme.
Nejoptimálnějším stanovištěm pro většinu běžných druhů tilandsií je polostín nebo rozptýlené světlo. Využíváme tedy ve skleníku místa, kde je pro většinu sukulentů světla málo. V létě tilandsiím velice prospívá pobyt na čerstém vzduchu. Ideálním místem jsou koruny ovocných stromů, ale pouze do chvíle, než z nich začínají opadávat první plody. Rostlinám padající jablka sice přímo neuškodí, ale mohou je srazit na zem, kde se jich v našem případě zmocní buldoček Benďurka, kterého sice samotné rostliny nezajímají, ale prahne po rozcupování kůry.
V bytě je vhodných stanovišť mnoho. Protože zde ale nebývá takové proudění vzduchu jako ve skleníku, je třeba častěji rosit. Většina tilandsií se spokojí s pobytem v těsné blízkosti západního okna, směrem na východ nebo jih pak až za záclonou nebo žaluziemi.
Rostliny pravidelně rosíme. Od jara do podzimu klidně každý den, přestože v pohodě vydrží i delší pauzy. V zimě rosíme 1-2x týdně podle počasí. Nejvíce vody vyžadují všeobecně druhy s trávovitými listy a listy s hustým pokryvem šupin. Rosení provádíme buď časně ráno, kdy na rostliny ještě nesvítí, ale častěji večer po západu slunce. Při poklesech teplot v noci si tilandsie vody mnohem lépe užijí a střídání teplot je pro ně blahodárné (stejně jako pro sukulenty).
Dalším způsobem zálivky je jejich ponoření do nádoby s vodou. V létě rostliny ponoříme třeba na hodinu do sudu s vodou, pokud je dostatečně teplá. Tento způsob se vyplácí provozovat mimo dosah domácích zvířat, protože s varujícím případem jsme se setkali při rozpravě s jedním pěstitelem v ZOO. Ten namočil své rostliny do kýblu s vodou a odešel si připravit oběd. Než se vrátil, vodou změkčených tilandsií se zmocnily jeho slepice a nezbývalo než vyrazit za námi pro nové.
Vodu používáme výhradně dešťovou, kterou vždycky pro tilandsie vyšetříme na horší časy. Lze ji s úspěchem nahradit také vodou destilovanou, ale v tom případě je nutné rostliny častěji přihnojovat. Své rostliny přihnojujeme 1-2 x za rok, pokud jsou pěstovány venku, tak vůbec. Zde je v mnohém simulována suituace z přírody, kde vzduchem poletují částice nejrůznějšího materálu, ulpívající u báze i mezi listy tilandsií.
Samozřejmě že by tilandsie snesly i vodu vodovodní, ale je zde riziko, že soli v ní obsažené se obvykle vysráží na špičkách listů, což u bílých a světlých druhů nepůsobí dobře. Solné sraženiny mohou časem částečně nebo zcela ucpat póry na povrchu listů, jejichž prostřednictvím jsou rostliny zásobovány vodou. V tomto případě je nutné počítat až s úhynem rostliny nebo její deformací. V literatuře existují návody na změkčování a chemickou úpravu vody.
Pokud pěstujeme tilandsie volně (bez podkladu), naskýtá se spousta možností pro jejich aranžování. Můžeme například použít keramické misky, do nichž nasypeme pěkné oblázky nebo tvarově zajímavé kameny. Mezi ně pak zasuneme tilandsie, a jakmile je potřebujeme porosit, buď tak učiníme na místě, nebo je vyjmeme z kamenů a přeneseme například do koupelny.
Nejhorším obdobím pro tilandsie je naše zima, kdy jsou dny krátké a světla zoufalý nedostatek. Většinu tilandsií pžezimujeme v zimní zahradě, kde teplota neklesá pod 15°C a pokud je venku jasno, svítí sem slunce po většinu dne. Tilandsiím to stačí, a ještě nikdy za ta léta jsme nepozorovali jejich nepřirozený růst. Jakmile se blíží jaro, stěhujeme rostliny blíže ke stěně domu, kam slunce přímo nesvítí. Totéž platí pro jejich zavěšení u stropu zahrady, kam se přímé slunce nedostane. Jakmile to venkovní teploty umožňují, okamžitě začínáme zimní zahradu větrat, a to na počátku jara pouze na krátké časové úseky. V létě větrací okna prakticky ani nezavíráme.
Kromě nádherných a zdravých tilandsií je možné v květinářstvích a některých zahradnických akcích lidového charakteru koupit také rostliny opatřené barevným nástřikem. Jejich prodejci sice tvrdí, že se jedná o barvy floristické, a tudíž pro rostliny neškodné, což se ovšem velká lež. Ať je barva jakákoliv, každopádně ucpává póry na povrchu rostlin, zásobující tilandsie vodou. Vzhledem ke skutečnosti, že se tyto příšerky prodávají ještě takřka dvacet let po tzv. revoluci svědčí o bezmezné naivitě našich spoluobčanů. „Klenoty guatemalské džungle“ jsou stejně obludné jako kaktusy s umělými květy holandské provenience. Pokud tam Nizozemci dávají umělé slaměnky, tak budiž, mnohem horší je varianta spočívající v napichování květů na špendlících přímo do těl kaktusů. Škoda že ti chlupáči nemohou křičet.
Epifytní bromélie rodu Tillandsia patří k největším nezmarům z říše rostlin, a za opravdu skromnou péči se pěstiteli odvděčí svou nebývalou krásou a jemností, často také nádherně zbarvenými květy, z kterých oči přecházejí. Na fotografiích jsou T. brachycaulos multiflora, T. ionantha, T. punctulata, T. belloensis v. scaposa, T. ionantha, T. stricta a T. albertiana. Autory fotografií jsou Antonín a Ondřej Lukscheiterovi.