sukulenty.estranky.cz

Rostliny rodu Hoodia pocházejí z jihu Afriky a v posledních letech vstoupily do povědomí široké věřejnosti především v souvislosti s výrobou nejrůznějších preparátů na hubnutí, k jejichž přípravě se využívají některé látky obsažené v jejich dužnatých tělech. Podle článků v nejrůznějších časopisech by se mohlo zdát, že se v případě hoodií jedná o žhavou novinku, ale pravý opak je pravdou. Příslušníci některých jihoafrických  kmenů využívají účinků rostlin Hoodia gordonii už odedávna, a botanici ji objevili již v roce 1778 a následně popsali jako Stapelia gordonii. Teprve později (1830) byl ustanoven pro komplex vzájemně si velice podobných rostlin rod Hoodia, zahrnující dnes okolo dvaceti druhů rostlin z čeledi Asclepiadaceae, tvořících v přírodě husté trsy, složené z mnoha desítek vzpřímeně rostoucích a občas i poléhajících těl.
Některé druhy rodu Hoodia jsou rostliny robustní, dosahující výšky až jednoho metru, a jejich trsy váží často i desítky kilogramů! U jednoho takového kapitálního trsu Hoodia gordonii je vyfocen kaktusář Pavel Pavlíček v naší rubrice „Sbírky našich přátel“. V kultuře jsou rostliny omezeny objemem substrátu v květináčích, a tak není divu, že co se vzrůstu týče za svým přírodním příbuzenstvem výrazně zaostávají. Přesto se jedná o rostliny velice atraktivní, zvláště pak ve chvíli, kdy se rozhodnou vykvést.

Květy v nejrůznějších odstínech žlutavé, okrové, hnědé, purpurové nebo červenohnědé barvy často připomínají satelitní antény, které známe ze stěn či střech našich obydlí. Květy se v kultuře objevují ponejvíce zjara a na počátku léta, ale výjimkou nejsou ani květy podzimní. Jedna z našich hoodií letos kvete už potřetí, přičemž první květy se na jejím těle objevily už v polovině dubna, a další se chystají otevřít právě nyní! Květy vyrůstají většinou při vrcholech silných a ostny či pichlavými výrůstky pokrytých stonků, ale ani to nebývá pravidlem. V mnoha případech se setkáváme s jejich nárůstem uprostřed výšky stonků, a někdy dokonce i poměrně nízko nad zemí!
Květy zapáchají, ale zdaleka ne tak intenzivně jako například ty od příbuzných rostlin rodu Stapelia. Se soumrakem i tento jemnější zápach zcela mizí, protože rostliny už nemají důvod vábit mouchy, které u nás bývají nejčastějšími opylovači těchto a podobných květů rostlin z čeledi Asclepiadaceae. Květy zůstávají obvykle otevřeny 2-3 dny, a jejich nárůst předznamenávají jakési drobné prohlubně, tvořící se mezi četnými žebry stonků. Někdy ovšem stejný jev předchází nárůstu odnoží. Zprvu totiž hoodie rostou po nějaký čas soliterně, a teprve později při úpatí (většinou) vzpřímeně rostoucího stonku začíná narůstat značné množství bočních výhonů, které po nějakém čase dosáhnou výšky stonku původního.
Jak již bylo řečeno, jednotlivé druhy rodu Hoodia jsou si vzájemně velice podobné, o odlišit se dají většinou teprve v době kvetení, ale ani to nebývá jednoduché. Navíc v kultuře často mizí i ty nepatrné rozlišovací znaky, které bývají u rostlin v přírodě výraznější. Ani po letech pěstování hoodií si netroufám určovat jednotlivé jejich druhy. Zdá se, že podobná nemohoucnost vládne i na internetu, kde rostliny s naprosto totožnými květy bývají často označovány pěti i více různými názvy. Naštěstí nejsem úzkostlivým detailistou, pilně plnícím cedulky u rostlin nejrůznějšími údaji, i když bych samozřejmě fundovanou identifikaci jednotlivých druhů v naší sbírce uvítal! Zatím je pro mne mnohem důležitější spatřit nádherné a neobvyklé květy těchto rostlin, a především rostliny samotné co nejdéle udržet při životě, což alespoň pro mne není vůbec snadnou záležitostí.
Tím se dostávám k vlastnímu pěstování, na něž samozřejmě neexistuje všeobjímající a naprosto spolehlivý návod, vedoucí k trvalejšímu pěstitelskému úspěchu. Pro mne osobně jsou hoodie rostliny tak trochu problematické, přesto si pořizuji stále nové a nové (i když v posledních letech se už docela daří!), protože mne svým vzhledem i krásou květů lákají od samého počátku mého pěstitelského snažení. Označení na cedulkách mne až tak nezajímá také z toho důvodu, že tam každý může napsat co se mu zachce, a teprve když rostliny vykvetou, zjistím že třeba dva nebo tři roky stejně pěstuji něco úplně jiného než avizuje zmíněná jmenovka, s níž jsem rostlinu kupoval.
Při vlastním pěstování se snažím držet dvou zásad. Rostliny rodu Hoodia sázím vždy do substrátu maximálně propustného a rychle vysychajícího. Většinou míchám klasický zahradnický substrát s křemičitým pískem, kterého jsou v této směsi klidně i tři čtvrtiny! Další zásadou je zalévat jen nárazově a vždy v závislosti na počasí, ale zato po celý rok. Zalévám jenom tehdy, když venku panuje slunečné počasí a je tudíž záruka, že kořeny hoodií budou během dvou dnů zase v naprostém suchu. Přemokření substrátu a nízké teploty jsou totiž nejčastějšími příčinami jejich úhynu. Hniloby napadají zpravidla kořenový krček, černé skvrny se zvětšují nezvykle rychle a osud takto chřadnoucích rostlin bývá obvykle nezvratný! Zažil jsem tu bezmoc již mnohokrát, ale chuť do pěstování rostlin rodu Hoodia mi to rozhodně nebere!
Další důležitou (jen podle mého soudu) podmínkou úspěchu je teplejší zimování, ačkoliv rostliny jsou údajně v přírodě zvyklé i na slabší mrazíky! V našich chladnějších sklenících a nevytápěných verandách však bývá zřejmě příčinou častého skonu hoodií vlhký vzduch, vznikající absencí kvalitního větrání těchto prostor v zimním období. Naše rostliny rodu Hoodia proto odpočívají v zimní zahradě, kde teploty trvaleji neklesají pod 15°C, a kde tráví krátké dny naší zimy společně s mnohými madagaskarskými euforbiemi a choulostivětšími zástupci rodu Pachypodium (např. P. brevicaule, P. eburneum, P. densiflorum atp).
Co se týče množství světla, chce to najít zdravý kompromis. Pokud rostliny umístíme na dobře větraném stanovišti, není problém dát jim plné slunce i bez jakéhokoliv přistínění. Jakmile ale příliš nevětráme, pak je vhodnější světlo rozptýlené či polostín. Oboje rostliny snášejí stejně dobře, jen zbarvení povrchu jejich pichlavých těl se podle množství slunečních paprsků mění od tmavě zelené až po šedozelenou. Chronický nedostatek světla způsobuje deformaci tvaru rostlin, jejichž trny na četných žebrech narůstají řídce a rostliny vypadají nepřirozeně.
Nepříjemné je přesazování větších hoodií, jejichž pichlavý povrch v kombinaci s větší hmotností rostlin mohou způsobit při neopatrné manipulaci pořádné škrábance. Menší jedinci jsou v tomto ohledu naprosto bezproblémoví.
Hoodie množíme obvykle výsevem semen, ukrytých v protáhlých luscích, vyrůstajících při vrcholech stonků. Semena se vyplatí odebrat ihned po prasknutí lusku a co nejdříve vyset! Vegetativní množení řízkováním je sice také možné, ale poměrně zdlouhavé a především nejisté, protože řezná rána zůstává už navždy potencionální vstupní branou pro nejrůznější plísně a houbová onemocnění, způsobující následné hniloby kořenových krčků. Semenáčky od počátku spartánsky pěstované mají mnohem větší šanci na dlouhý život!
Zcela záměrně jsem se v tomto článku vyhýbal léčivým účinkům těchto rostlin, o nichž se ale můžete dočíst i na jiných než sukulentářských webech! Každopádně mám v úmyslu se k hoodiím ještě jednou vrátit, a částečně i k jejich „zázračným“ účinkům, které však za určitých okolností mohou být pro potencionální zájemce o hubnutí spíše velkým nebezpečím. Ale o tom zase někdy jindy!
Na snímcích můžete vidět pestrou paletu květů rostlin rodu Hoodia, které jsme nafotili v naší sbírce v rozmezí od konce dubna až do poloviny června. Závěrečná dvojice fotografií mapuje dění po odkvětu těchto zajímavých rostlin z jihu Afriky. Pokud se trochu přičiníte, nebo to za vás udělá někdo jiný (třeba jinak otravné mouchy!), tak jako v našem případě, dočkáte se bizarní podívané v podobě párových lusků, zdobících vrcholy sloupovitých těl hoodií.