sukulenty.estranky.cz

Ostrov Madagaskar je domovem mnoha druhů rostlin rodu Kalanchoe, jejichž listy jsou pokryty hustým porostem chlupů. Ty rostlinám slouží jako ochrana proti palčivým slunečním paprskům na jejich přírodních stanovištích, a zároveň také k zadržování vláhy z mlh, rosy či občasných dešťů. Asi nejhustším porostem chlupů na dužnatých listech se může pochlubit Kalanchoe eriophylla, rostlina neskutečně krásná, působící dojmem křehkosti a jemnosti už na první pohled. Je to pro mne srdeční záležitost už od samých sukulentářských počátků. Proto mne mrzelo, když jsem o ni před mnoha lety přišel, a sehnat novou se zdálo být v současných českých podmínkách nadlidským úkolem. Nakonec mi přece jenom štěstí přálo, a před dvěma lety jsem na Kalanchoe eriophylla konečně zase jednou narazil. Z nakoupených rostlinek jsem měl snad ještě větší radost, než když jsem si jim podobné poprvé vezl domů před více než dvaceti lety!
Rostlina tvoří nízké keříky, a její výhony mají sklon k poléhavému růstu. Proto se vyplatí pěstovat ji volnějším tempem, aby listy narůstaly na nepříliš pevných stoncích (taktéž chlupatých) co možná nejpomaleji. K tomu je třeba zalévat v malých dávkách, a zároveň rostlině dopřát maximum slunečních paprsků, aby kožíšek na jejích listech byl co nejhustší, a spatřili jsme na jejich špičkách i letní hnědavé zbarvení. Letnění na přímém slunci sice lze doporučit, ale pouze za předpokladu ochrany rostlin proti dešti. Delší přemokření substrátu totiž, ve spojení s chladnějšími českými rány, vede k častým hnilobám měkkých stonků hned v jejich úpatích. Díky chlupatému povrchu listů nebývá hniloba často dlouho patrná, a rostlina pak odejde do věčných lovišť prakticky ze dne na den!
Ačkoliv původem z Madagaskaru, snáší Kalanchoe eriophylla (dříve nazývaná také Cotyledon pannosa) docela dobře chladnější zimování (5-10°C), ale pouze za předpokladu mírné, a především jen nárazové zálivky (3x za zimu bohatě stačí!). Samozřejmě je mnohem bezpečnější zimovat ji v teplejším prostředí. Fialové kvítky na krátkých stvolech jsme za ty dva roky ještě neviděli, ale z dávnější minulosti už je známe. Velice se podobají květům mnohem častěji pěstované Kalanchoe pumila!
Jak jsem již naznačil, Kalanchoe eriophylla se u nás pěstuje jen zřídka ve srovnání se svým nejbližším rodovým příbuzenstvem (např. K. tomentosa, K. millotii, K. beharensis). Proto o ní a jejím pěstování nemáme příliš informací. Když jsem se nějaké snažil nalézt, narazil jsem při tom na zajímavé souvislosti, vedoucí z její madagaskarské domoviny až zpátky k nám do Čech! Stalo se tak hned při pročítání oficiálního latinského pojmenování rostliny. Kalanchoe eriophylla HILSENB.et BOJER ex Tul. ! Když jsem spatřil typicky české příjmení v onom názvu, zbystřil jsem pozornost a využil svých znalostí, získaných postupně díky dalšímu z mých koníčků, kterým jsou původní české cestopisy, vydané do roku 1948. Nebylo těžké nalézt pár údajů o muži, jehož příjmení se ocitlo hned za latinským názvem té překrásné rostliny.
Jmenoval se Václav Bojer a narodil se v Řesanicích na Plzeňsku. Zemřel 4. června roku 1856 v Port Louis na ostrově Mauritius, a teprve rok poté byl zřejmě uveřejněn popis Kalanchoe eriophylla. Jeho životní příběh jsem znal už dávno, ale netušil jsem, že má spojitost i s rostlinou, kterou mám moc rád. Proto jsem se rozhodl, že více údajů ze života cestovatele a botanika Václava Bojera uvedeme v rubrice „Povídání o sukulentech“, která je k podobným účelům vhodnější. Rostliny mají své příběhy, stejně jako lidé. A někdy se jejich cesty vzájemně prolínají, jako v případě českého zahradníka a vskutku nádherné sukulentní rostliny z exotického ostrova Madagaskar.