sukulenty.estranky.cz

Mezi „plyšovými“ druhy rodu Kalanchoe sice nepatří k těm úplně nejnápadnějším, pěstitelům ale vše vynahrazuje svojí odolností a při občasné úpravě koruny i možností tvarování. V přírodě Kalanchoe millotii roste v centrálních oblastech ostrova Madagaskar i v jeho jižní části, kde dorůstá výšky až jednoho metru, i když ve většině případů zůstává sotva poloviční. V kultuře bývá ještě menší a roste pomalu, což ji řadí mezi favority okenních pěstitelů, kteří mohou nabídnout místo na parapetu s maximálním osluněním.
Sluneční paprsky jsou také základem pěstitelského úspěchu a přirozeného vzhledu rostliny, jejíž po okrajích jemně zubaté listy bývají pokryty hustým porostem sklovitých chloupků. Ty v přírodě fungují jako ochrana před palčivým madagaskarským sluncem, v kultuře jsou zase vítanou ozdobou, kvůli níž si Kalanchoe millotii oblíbili pěstitelé po celém světě. Rostlina je známa již od počátku 20. století, vědecky popsána byla v roce 1912. Pojmenována je na počest prof. J. Millota, francouzského zoologa, působícího na Madagaskaru a přilehlých ostrovech a souostrovích.
Vzhledově se z příbuzenstva asi nejvíce podobá druhu Kalanchoe dinklagei, o němž jsme na našem webu v minulosti již také psali (Pěstitelská praxe/5.2. 2008), a který má protáhlejší listy. Ty v případě Kalanchoe millotii dosahují délky 3-6cm, a zubaté okraje si na rozdíl od výše uvedeného druhu udržují po celý svůj život. Jemné chloupky na jejich povrchu listům dodávají šedozelené zbarvení, měnící se často na plném slunci v takřka bílé, jak jejich porost houstne. Stonky řídce větví, což lze urychlit občasným řezem vrcholů, které pak můžeme využít k snadnému vegetativnímu množení.
Samotné pěstování je v případě Kalanchoe millotii podobně snadné jako u většiny příbuzenstva s chlupatými listy (Kalanchoe tomentosa, K. beharensis a dalších). Kromě maxima slunečních paprsků je důležitý i propustný substrát, protože jeho dlouhodobé přemokření bývá nejčastějším kamenem úrazu při pěstování většiny madagaskarských kalanchoí. Od počátku léta do příchodu podzimu je vhodné i letnění pod širýmm nebem, ale jakmile ranní teploty začnou soustavněji klesat, vyplatí se rostliny raději přestěhovat na chráněné místo, abychom již mohli přísun vody účinně regulovat. Ačkoliv je většina madagaskarských rostlin považována za teplomilné, chladnější zimování (5-10°C) snáší Kalanchoe millotii při opatrné nárazové zálivce docela spolehlivě. Zimujeme je tak v našem vytápěném skleníku už dlouhá léta a ztráty za tu dobu byly zcela výjimečné a srovnatelné s ostatními zástupci čeledi Crassulaceae, kam rod Kalanchoe také patří. 
Za ta léta jsme si pěstování kalanchoí s chlupatými listy osvojili vcelku dokonale a stala se z něj v podstatě rutina. Horší je to u nás s jejich kvetením, k němuž se kytky staví dosti neochotně a náladově. Notoricky známá Kalanchoe tomentosa u nás kvetla snad jen třikrát, na první drobný kvítek Kalanchoe eriophylla jsme čekali dlouhých deset let a v případě Kalanchoe dinklagei čekáme zatím marně. Podobně tomu až do letošního roku bylo i s rostlinou z dnešního článku.
Když se zjara chystala jedna z našich rostlin Kalanchoe millotii kvést, malých poupat jsme si dlouho ani nevšimli, protože byla barevně splývala s okolními listy a stejně jako ony byla i chlupatá. Nejnápadnějším příznakem budoucího kvetení tak nakonec byla postupná změna zbarvení listů na kvetoucích výhonech. Ty totiž odevzdávaly rozvětveným květenstvím veškerou svoji energii a také šťávu z listů. I na fotografiích kvetoucí rostliny je dobře patrný ten rozdíl mezi nimi a nekvetoucími větvemi, jejichž zbarvení zůstávalo takřka bílé. Samotné květy jsou nenápadné, bílozelené se čtyřmi korunními lístky, stáčejícími se nazad. Poupata před otevřením jsou chlupatá jako listy.
Květy ale byly neskutečně trvanlivé, a když už se konečně naše Kalanchoe millotti rozhodla vykvést, dokázala jich vyprodukovat pořádnou úrodu. Květy ji zdobily déle než měsíc a po odstranění vadnoucích květenství z těchto jejích částí nezbylo téměř nic. Hned o kousek vedle se tou dobou otevřel jediný růžový kvítek Kalanchoe eriophylla, jakoby tím nejchlupatější z námi pěstovaných druhů chtěl naznačit svoji výjimečnost.
Kalanchoe millotii je rostlina příjemná na pohled i na dotek. Heboučké listy se jím nikterak nepoškodí, pokud je citlivý. Zatím jsme nenašli čas věnovat se jejímu systematickému tvarování, i když by to šlo, protože na krácení vrcholků rostlina reaguje poměrně rychlým nárůstem nových výhonů. Možná tomu tak je i proto, že mezi sukulenty čeledi tlusticovitých je příliš mnoho jiných rostlin, k tvarování ještě mnohem vhodnějších. V případě této ale dvojnásob platí ono okřídlené „nikdy neříkej nikdy“!
Na dvojici úvodních snímků jsou vrcholky rostlin Kalanchoe millotii, na třetím obrázku pak rozkvetlý keřík. Následuje pohled zblízka na její májové květenství, a na poslední fotografii je jediný růžový kvítek Kalanchoe eriophylla, který se otevřel ve stejné době.