sukulenty.estranky.cz

Od chvíle kdy jsem se rozhodl napsat článek o této notoricky známé rostlině, přemýšlel jsem jak ho vlastně nazvat. Když jsem ji pěstoval úplně poprvé, jmenovala se ještě Bryophyllum tubiflorum. Stejně jako její příbuznou Bryophyllum daigremontianum ji tehdy na sklonku šedesátých let minulého století pěstoval na jihlavském sídlišti Kollárka kdekdo. Zatímco mezi lidem prostým se stala rostlinou velice oblíbenou především díky svým výrazně kropenatým listům a množství sukulentních dětiček, které takřka neustále produkovala, ve sbírkách opravdových pěstitelů sukulentů byla odjakživa považována jen za obtížný plevel, hodný hlubokého opovržení.
Měl jsem ji rád hned od samého začátku, a dvojnásob poté, co jsem poprvé spatřil její nádherné zvoncovité květy v zářivých tónech červené, zdobící především v zimních měsících vrcholy rostlin dlouhé týdny. Jenomže potom i k nám dorazily módní vlny kaudexů, pachykaulů i nejrůznějších sukulentních špeků, které odplavily spoustu tradičních kytek. A tak na nějaký čas tato živorodá rostlina z ostrova Madagaskar zmizela i z naší sbírky.Když jsem ji pak po letech sháněl, se zlou jsem se potázal. Sukulentáři na mne udiveně zírali a nevěřícně kroutili hlavami, že si chci do skleníku zcela dobrovolně zavléci takový mor. Pak jsem se konečně se svými trampotami svěřil tomu správnému člověku, kterým byl Jarda Šnicer. Ne ten slavný znalec mexických nalezišť a objevitel mnoha zajímavých kaktusových rarit a novinek, ale jeho táta stejného jména. Dříve jsme ty dva v našem kaktusářském spolku odlišovali jako „velkýho Jardu“ a „malýho Jardu“, teď už spíše jako „starýho“ a „mladýho“. A ten starší se u nás v Pávově před lety zastavil i se svojí paní na tradičních jarních dnech otevřených dveří a přivezl mi už docela hezký trs rostliny, které se ale tou dobou už říkalo Kalanchoe tubiflora. Chvilku jsem si na to zvykal, ale budiž. Asi tam fakt patří, i když rod Bryophyllum přece jenom odděloval madagaskarské živorodky od normálních kalanchoí docela spolehlivě a pro nás laiky i naprosto logicky, přehledně a srozumitelně.Když nyní v naší sbírce rostlina vykvetla, což se mimochodem stalo asi po patnáctileté pauze, rozhodl jsem se vyhledat na internetu nějaké podrobnosti o ní do připravovaného článku. A s hrůzou jsem zjistil, že ta kytka se už zase jmenuje jinak! Tentokrát je z ní pro změnu Kalanchoe delagoensis. Kdo by si ale myslel, že se jedná o nějakou žhavou novinku, je na omylu, protože toto jméno podle všeho dostala už v roce 1837, jen zřejmě svého času nějak upadlo v zapomnění. Přiznám se, že si na něj zvykám dost ztuha, a možná že si ani nikdy nezvyknu, protože za těch třicet let mám „tubifloru“ prostě dokonale zafixovanou.Když se začaly květy na vrcholech té naší kytky vyvíjet, připadaly mi dost světlé, skoro by se dalo říci že čistě žluté. Pořád jsem čekal, kdy začnou poupata tmavnout a zbarvovat se pozvolna do červena, jak jsme u tohoto druhu byli odjakživa zvyklí a mnohokrát je také v nejrůznějších odstínech červené v minulosti na vlastní oči vídali. Jenomže když se loni zjara květy otevřely, zůstaly takřka čistě žluté, což je v případě Kalanchoe tubiflora alias Bryophyllum tubiflora vulgo Kalanchoe delagoensis myslím docela vzácné. Teprve časem začaly částečně tmavnout do kanárkova i lehce oranžova, ale část jejich zbarvení na fotografiích v článku má na svědomí i nedostatek slunce v době jejich březnového focení.
Nevím jestli nejsou praktické pěstitelské rady v případě této rostliny nošením dříví do lesa, protože ji aspoň jednou vyzkoušel snad úplně každý, kdo se o sukulenty začal trochu zajímat. Když už si ji nepořídil sám od sebe, určitě si její potomstvo domů zavlekl s nějakou úplně jinou kytkou. Kalanchoe tubiflora (rozhodl jsem se, že budu používat zlatou střední cestu) pochází z Madagaskaru, tudíž je vcelku logické, že miluje sluneční paprsky v jakémkoliv množství. Když jí k tomu po většinu roku rozumně omezujeme dávky vody, její tenké válcovité listy s podélnou prohlubní se nádherně vybarví a v tu chvíli se promění z opovrhované kytky v opravdovou sukulentní krasavici. Při letnění pod širým nebem si s vodou nemusíme dělat žádné starosti, protože rostliny stihnou zpracovat jakékoliv její množství. Občasným řezem navíc docílíme i hojnějšího větvení, protože jinak roste stonek soliterně třeba i do výšky jednoho metru, což je i maximum této rostliny v přírodě. Zkracovat stonky se příliš nevyplácí bezprostředně před zimou (5-10°C), protože se tak můžeme připravit o květy, které se většinou otevírají okolo vánoc, ale někdy také až s příchodem jara. Příliš živelný nárůst výrazně omezí i zasazení do malé nádoby. I půlmetrová rostlina by teoreticky mohla plnohodnotně růst v květináčku 5,5cm, ale větší nádobu jí prostě musíme poskytnout kvůli její stabilitě. Množení Kalanchoe tubiflora se nabízí samo. Ve většině případů postačí vzít pinzetu a vydloubat již zakořeněné mladé rostliny, vyrůstající v okolí velkých. Druhou možností je sklidit zárodky budoucích rostlin přímo z listů a zaplnit jimi květináče s připraveným substrátem, který se vyplatí namíchat opravdu chudý, propustný a s výrazným podílem říčního písku. Jen tak při pěstování za oknem rostliny neztratí přirozený vzhled a uprostřed českého léta se stanou opravdovou ozdobou.
Kalanchoe tubiflora je rostlina mnohými pěstiteli proklínaná, ale vnímavější jedinci si v ní sukulentní krásno najdou bez problémů. Navíc je to kytka velice fotogenická, nabízející množství zajímavých zákoutí a pohledů. Již třícentimetrové rostliny jsou schopny produkovat potomstvo a je tedy jasné, že o budoucnost této kytky z ostrova Madagaskar se rozhodně obávat nemusíme.
Na úvodní dvojici snímků jsou vrcholy rostlin i s četným potomstvem. Obr.č.3 patří poupatům jedné z rostlin a následuje dvojice snímků již otevřených květů z poloviny letošního března. A na závěr sběr mladých rostlinek z listů Kalanchoe tubiflora, uložených v praktické a stylové biomisce z příbuzného druhu Kalanchoe humilis!