sukulenty.estranky.cz

Hmyzožravé rostliny jsem začal pěstovat někdy počátkem osmdesátých let v panelákovém bytě. Patřil jsem k prvním amatérským pěstitelům, kterých v té době nebylo příliš mnoho. Nebyl internet, telefonovalo se s budky na nádraží a chyběla literatura. Samozřejmě jsme měli vynikající publikaci M.Studničky “Masožravé rostliny“, vydanou nakladatelstvím Academia v roce 1984 v rámci skvělé edice „Živou přírodou“. Především ale bylo málo rostlin, a jen čas od času se objevilo něco nového. Pak ale zvítězily sukulenty, a pěstovat masožravky společně s nimi bylo zhola nemožné. Dnes je situace docela jiná, a tak není divu, že časem jsme si také pár „dávných přátel“ zase pořídili. Jenom obyčejné druhy rosnatek, mucholapku (Dionaea muscipula) a pár druhů saracénií.
Všechny naše rostliny pěstujeme celoročně v zimní zahradě, kde sice bývá v létě občas obrovské vedro, ale je kompenzováno neustálým prouděním čerstvého vzduchu. V zimě zde teploty většinou neklesají pod 12°C, a obvykle se pohybují mezi 15 až 20°Celsia. Rostliny nemáme uzavřené v žádném speciálním zařízení, ani je nerosíme. Pěstujeme je ve směsi rašeliny a říčního písku (asi 3:1), a nádoby s nimi stojí neustále ve vodě (1-2cm). Voda v zalévacích mísách přece jenom v jejich těsné blízkosti vytváří příjemně vlhké klima, které oceňují také u stropu zavěšené tilandsie.
Rostlinám tento obyčejný způsob pěstování vyhovuje, protože pravidelně kvetou. Některé až moc, takže jejich květní stvoly musíme redukovat. To platí především pro mucholapky (Dionaea muscipula), u nichž bez milosti likvidujeme všechny květní stvoly. Objevují se totiž uprostřed zimy, kdy jsou rostliny napůl zatažené a jejich listy v omezeném počtu jsou podstatně menší než od jara do podzimu. Z praxe máme ověřeno, že dva květní stvoly dokáží rostlinu takřka zlikvidovat, a trvá jí půl roku, než se z toho vysílení vzpamatuje. I tak nové listy jen těžko hledají cestu mezi ořezanými stvoly. Listy jsou v případě Dionaea muscipula mnohem krásnější než drobnější bílé květy.
U nezatahujících rosnatek ponecháváme květní stvoly v případě, že potřebujeme semena k zajištění dostatku potomstva. Jenomže prachových semen bývá u většiny rosnatek tolik, že stačí sklidit je z jediného květenství a máme dostatek osiva na celý rok. Obvykle tedy necháváme na každé rostlině jeden ze stvolů, kterých bývá v určitých obdobích roku docela hustý les.
Výjimku u nás mají už tradičně špirlice rodu Sarracenia. Těch nepěstujeme zase tolik, takže květy jsou nám vzácné. Objevují se obvykle na sklonku zimy, jsou velké, krásné a vzhledem k své trvanlivosti nám dělají radost až do příchodu opravdového jara. Vývoj květních stvolů je tradičně zajímavou podívanou, protože jejich proměny v nejrůznějších fázích jsou úžasné. Protože přicházejí v době, kdy rostliny omezují množství listů, jsou naprosto dominantní. Na nějaký čas je nárůst nových listů omezen na minimum.
Ony zimní listy bývají u saracenií beztak mnohem menší a také nedosahují zdaleka takového vybarvení jako v létě. Kolem vánoc pravidelně odstraňujeme všechny listy, které jsou zčásti nebo zcela zaschlé. Tím rostlinám v blízké budoucnosti ušetříme zbytečně vydávanou energii, kterou potom mohou napřít  správným směrem.
Masožravky nikdy nepřihnojujeme, a rostliny rodu Sarracenia nejsou výjimkou. Většinu rosnatek by hnojivo zabilo, protože v přírodě rostou v chudých půdách. Hmyzem je nepřikrmujeme, protože si ho v dostatečném množství zajistí samy. Rosnatky (Drosera) nachytají na barevné kapičky lepidla na koncích listů množství octomilek a jiné droboti z říše hmyzu. Mucholapky mají jídelníček podstatně pestřejší a výživnější. Protože se v zimní zahradě často houfují vosy, spousta jich nalézá konečnou stanici svého života v jejich nádherně vybarvených pastičkách. Ještě snadnější kořistí jsou pro mucholapky mouchy, ale především důvěřiví a neohrabaní komáři. Protože mají dlouhé nohy, snadno se dotknou spouštěcího mechanismu, umístěného na vnitřních stěnách pastí. Dvakrát a dost - právě tak zní heslo mucholapek Dionaea muscipula. Pokud se komár dlouho potuluje v pasti, ta sklapne během zlomku vteřiny, jakmile se podruhé během několika vteřin dotkne pověstné skupinky výrůstků. Reakce pasti se řídí teplotou okolního vzduchu. V zimě trvá sevření kořisti třeba i více než vteřinu, v letních vedrech je to proces jen ztěží postřehnutelný.
Saracenie nejsou potravními specialisty, ale většinou v jejich útrobách končí zvědavé mouchy, které tak dlouho pokoušejí osud,až jednou spadnou na dno nádrže, naplněné trávící tekutinou. To mravenci jsou úplně z jiného těsta. Nalákáni zvláštní vůní do nitra trubic pochodují dobrovolně v celých zástupech, takže jejich polorozložená těla čas od času vylévám ven. Ale většinou to není nutné, protože list už je beztak vyčerpaný, takže ho raději odstraním. Udělám tak místo pro další jeho následovníky, kteří v úpatí vysokých trubic teprve čekají na svoji šanci.
Masožravky milují neustále vlhký substrát a dostatek světla. Teprve na slunci získávají náležité vybarvení listů, což bývá opravdová pastva pro oči, především u rostlin r. Sarracenia. Dostatek světla vybarvuje nejenom listy samotné, ale u rosnatek především kapičky lepivé tekutiny. Rostliny červeně zbarvené pak mají mnohem větší šanci na ulovení kořisti, protože výrazné zbarvení podstatně více láká hmyz. V polostínu rostou masožravky sice také dobře, ale jejich vybarvení není příliš intenzivní. Polostín naopak vyhovuje většině láčkovek r. Nepenthes, které čas od času také pěstujeme a prodáváme (především menší druhy). Ty také občas rosíme, protože jim vodní poprašek svědčí a vytvářejí mnohem zdravější listy. Také jim poskytujeme o něco teplejší zimování, na což jsou dobrá světlá místa v bytě, vzdálená od zdrojů suchého tepla.
Vodu používáme většinou dešťovou, ale když není, postačí normální vodovodní, kterou necháme několik dnů odstát. O případných chemických i biologických úpravách vody se dočtete v odborné literatuře. Pokud každoročně přesazujete do čerstvého substrátu, můžete zalévat vodovodní vodou i častěji. My přesazujeme saracenie každý rok zjara po odkvětu, mucholapky kdykoliv podle potřeby a rosnatky i dvakrát až třikrát ročně, protože se semen narůstají poměrně rychle.
Překvapuje mne, jaký zájem je neustále o běžné rosnatky, které jsem zasílal už v roce 1982. Podle řeči některých zájemců v ZOO mi ale připadá, že jich asi nebude nikdy dost. Vždy se objeví na televizní obrazovce nějaký chytrák, který jim nakuká, že je nejlepší pěstovat je v uzavřeném prostoru na plném slunci. Protože navíc nedávali pozor kdysi ve škole, připadá jim divné, jak může klesat vzdušná vlhkost s přibývající teplotou v těch skleněných a jiných mučírnách, na jejichž stěnách se před jejich zraky přece sráží kapky vody.
Nevkus televizních rádybyodborníků dosáhl vrcholu, když lidem nějaký pitomec naznačoval, že mucholapky mají rády také čokoládu. Protože stále existují v naší populaci značně důvěřiví jedinci, vzali tuto informaci za bernou minci. Lepší než na Gondíky a jiné pěstitelské „celebrity“ televizní obrazovky je spolehnout se raději na kvalitní literaturu, které je v poslední době o masožravkách dostatek. V tomto ohledu mohu z vlastní zkušenosti vřele doporučit knihu Davida Švarce „Masožravé rostliny“ (SURSUM 2003). Je přehledná, text napsát srozumitelně a doplněn množstvím ilustrací a kvalitních fotografií.Nebojte se hmyzožravých rostlin a začněte těmi nejméně náročnými. Jejich pěstování je jednoduché, a dá se říci i tak trochu stereotypní, ale výsledky jsou pozoruhodné. Na těchto rostlinách můžete pozorovat nádherné barvy, tvary a změny. Vzhledem k tomu, že stačí jednou za týden či dva doplnit vodu, zbývá pak na pozorování životních projevů rostlin dostatek času.