sukulenty.estranky.cz

Tato rostlina z jihoafrických oblastí Northern Cape, Richtersveld, Namaqualand, a zčásti i sousední Namibie, je mezi pěstiteli více známa jako Trichocaulon cactiformis. Své nové pojmenování získala po nekonečných rošádách a systematických změnách, díky nimž byl sukulentářský slovník „obohacen“ o množství nových rodů. Jedním z nich je i rod Larryleachnia, ustavený v roce 1996 botanikem Darrelem C.H. Plowesem na počest muže jménem Leslie Charles Leach (1909-1996), který však v botanickém světě byl znám jako „Larry“.
V roce 1938 tento chlapík přicestoval do tehdejší Rhodesie (dnes Zimbabwe) ještě coby elektroinženýr a usadil se v Salisbury (dnes Harare). Velice záhy však propadl kouzlu sukulentních rostlin, především pak těch z čeledi Asclepiadaceae, až se jim nakonec od poloviny padesátých let minulého století začal věnovat na plný úvazek. V osmdesátých letech přesídlil do Jihoafrické republiky. Bylo po něm pojmenováno mnoho rostlin nejenom sukulentních, a dokonce i celé rody (Leachillea). O příslušníkovi jednoho z nich je i toto povídání.Larryleachia cactiformis roste v přírodě v kamenitém terénu v nadmořských výškách od 800 do 1600 metrů. Bývá zde mnohdy vystavena velmi drsným životním podmínkách, takže její přizpůsobivost vůči nim i samotný vzhled rostlin je velice podobný kaktusům. Je to typický příklad tzv. konvergence, tedy velice podobného vývoje zcela odlišných rostlin na dvou velice vzdálených místech světa.
Larryleachia cactiformis je mezi pěstiteli sukulentů už léta rostlinou nesmírně populární a žádanou. Pro mnohé z nich, včetně mne, zároveň i jakousi sukulentářskou výzvou, protože její pěstování není zrovna jednoduché. Neplatí to samozřejmě všeobecně, protože ti se zelenýma rukama by se mi vysmáli, řka že není o nic choulostivější, než většina nejběžnějších sukulentů. Mé vlastní zkušenosti říkají, že prostě chce své a je značně nevyzpytatelná. Miluje slunce, ale snadno se jeho paprsky popálí, pokud není zrovna ve formě. Má ráda zároveň i teplo, a to celoročně, ale ne vedro v mizerně větraném skleníku, s nímž se vypořádává dosti obtížně. Její stonek bývá zpočátku kulovitý, později sloupovitý, s povrchem šedozeleným na plném slunci a zeleným, pokud je světla méně. Celý matný povrch rostliny je rozdělen na množství nepravidejných hrbolků, čímž vzhledově hodně připomíná těla některých kaktusů a naplňuje tak i smysl druhového jména. Dospělé rostliny mohou dorůst výšky 10-15cm (v kultuře i více), zprvu zůstávají dlouho soliterní a i později odnožují jen zřídka. Květy se objevují zpravidla v průběhu českého léta. V porovnáním s většinou příbuzenstva z čeledi Asclepiadaceae jsou sice drobné, zato jich bývá velké množství, takže pod nimi často zmizi celé temeno rostliny. Kvítky jsou pestře zbarvené v nejrůznějších kombinacich žluté a hnědočervené a velmi připomínají zmenšeniny známé smrdutky Orbea variegata. Variabilita květů je obrovská, o čemž se každý může přesvědčit na internetu, kde je k vidění množství nejrůznějších typů květů, které ač jsou drobné, zapáchají stejně intenzivně jako jejich rozměrnější příbuzenstvo.Plody v podobě protistojných měchýřků, které ale pěstitelé nazývají výstižněji jako lusky, jsou typické pro rostliny z čeledi Asclepiadaceae. Obsahují semena s ochmýřenými padáčky, jejichž výsev je také nejčastějším způsobem množení Larryleachia cactiformis. Květuschopnosti semenáčky dosahují za 2-3 roky.Praktické pěstování této rostliny vyžaduje určitou míru citu, a to i ve výběru stanoviště, které by mělo být maximálně světlé, ale zároveň i dobře větrané. Naše rostliny zaléváme od jara do podzimu v mírnějších dávkách jednou týdně, ale pokud je dlouhodobě zamračené počasí, klidně jeden týden vynecháme, zvláště když zjistíme, že těla rostlin jsou dostatečně tvrdá. V případě této rostliny dvojnásob platí univerzální pravidlo, že substrát by měl po zálivce vždy dokonale vyschnout. Rychlejšího vysychání dosáhneme volbou propustného substrátu s velkým podílem říčního písku, riziko hniloby kořenů zase častějším pozorováním rostlin i substrátu. Pokud zůstává podezřele dlouho vlhký, není něco v pořádku s kořeny, které jsou k hnilobě dosti náchylné. Dříve se jako obrana proti hnilobám využívalo roubování semenáčků na hlízky příbuzného svícníku Ceropegia woodii.
Absolutně nejčastější příčinou hnilob bývá chlad ve spojení s nevhodně načasovanou zálivkou. Zimujeme raději v teplejším prostředí (15°C), abychom i v zimě mohli rostliny občas zalít, protože dlouhodobé sucho bývá příčinou enormního úbytku jejich objemu. Na vodu změklé rostliny reagují dost spontánně a jejich těla se znovu rychle nafouknou a ztvrdnou. S vodou to ovšem nesmíme přehnat, protože nedostatek světla v zimním období může způsobit jejich nevratné tvarové deformace. Proto i zde platí zásada jen doplňovat úbytek vody, ale nepřipustit aby rostliny během zimy začaly přirůstat. A jsme zpátky u onoho zmíněného pěstitelského citu. Pokud pěstiteli ještě chybí a stojí před rozhodnutím zda zalít či nezalít, pak nechť pokaždé raději volí tu druhou možnost. Hnilobný proces v případě této rostliny mívá rychlý průběh a naděje na její záchranu bývá obvykle mizivá, což mohu potvrdit z vlastní zkušenosti.Kromě příslušnosti k čeledi Asclepiadaceae a zapáchajících květů má Larryleachia cactiformis s tradičními smrdutkami společné i to, že je opravdovým magnetem na vlnatku. Ta rostliny napadá dosti často, a je na pěstiteli, aby její přítomnost zjistil co možná nejdříve a neprodleně se jí snažil rostliny zbavit fyzicky nebo chemicky. Od jara do podzimu je dobrou prevencí proti jejímu výskytu polévání vodou na těla rostlin, což je samozřejmě jen těžko myslitelné v zimě.Larryleachia cactiformis alias Trichocaulon cactiforme je rostlina mimořádně zajímavá, a troufám si tvrdit, že nenechá klidným žádného opravdového milovníka sukulentů. Téměř každý už nějakou zahubil, aniž by mu to vzalo chuť zkusit to s ní znovu. Právě proto jí asi bude věčný nedostatek.
Na úvodní fotografii je ještě malý semenáč Larrylechia cactiformis. Rostlina s poupaty na druhém snímku už je o něco starší. Následuje trojice fotografií srpnových kvítků. Předposlední obrázek ukazuje smutný konec jedné naší rostliny, poslední zase nabízí nepříliš často vídaný pohled na kristátní růstovou formu Larryleachia cactiformis.