sukulenty

Nejsem zrovna odborníkem přes cibuloviny, ale během dlouholetého pěstování sukulentů se čas od času nějaké přece jenom v našem skleníku objevily. Nejčastěji se jednalo o známou Ledebouria socialis, která mne provází po celá léta a střídavě se mezi našimi sukulenty objevuje a za nějaký čas zase mizí. Ne že by uhynula, to se mi snad u tohoto nezmara ještě nestalo, ale většinou jsem odlamoval a daroval cibulky tak dlouho, až zbyla poslední, kterou jsem vydal také v domnění, že jich někde po skleníku přece musí být ještě pořád dost. 
Zprvu tuto jihoafrickou cibulovinu s nádherně kropenatými listy pěstovali takřka všichni pod označením Scila violacea. Protože cibulky narůstají neuvěřitelným tempem v obrovském množství, šířila se mezi zelináři tato rostlina mnohem rychleji než tradiční sukulenty. Je to kytka na plné slunce, která ale spokojeně prosperuje i ve stínu. Zalévat ji můžete v podstatě jak se vám zlíbí, a když na ni zapomenete, ani po dlouhé týdny se jí nic mimořádného nepřihodí. Kolikrát jsem zapomenuté trsy cibulek, zachumlané uprostřed zimy do vrstev šustivých slupek někde na konci horního parapetu, považoval za dávno mrtvé, ale stačila jediná mírná zálivka, a na vrcholcích všech cibulek se to začalo za pár dnů zelenat. V létě snáší vedra kolem čtyřicítky, v zimě poklesy k bodu mrazu. Velice jí prospívá také letnění, při kterém s jejich stěhováním pod střechu není vůbec třeba pospíchat.
Zjara jsme navštívili jedno zahradnictví, kde jsem spatřil něco pro mne naprosto fascinujícího. Příliš jsem nepochyboval u objevených trsů drobných cibulek o jejich příslušnosti k rodu Ledebouria, a dle vizáže bych si troufl tvrdit, že budou mít hodně společného právě se zmíněnou Ledebouria socialis. Listy shora stříbřité, kropenaté spoustou tmavých bodů různé velikosti a nepravidelného uspořádání, zatímco jejich spodní část je hladká, lesklá a temně fialovohnědá, u starších listů pak takřka černá. Zajímavé je nejen jejich výrazné zbarvení, ale také rozměry. Největší listy jsou pouze 3,5 cm dlouhé při šířce 2,5 centimetru. Jsou přisedlé k zemi, doslova kopírují substrát a pouze ten úplně nejmladší zpočátku narůstá vzhůru, aby se později položil na ostatní. Miniaturní jsou také květní stvoly s množstvím droboučkých kvítků, které s rozvíjejí postupně a velice záhy vadnou. Stvol je mírně ohnutý a jeho délka nepřesahuje pět centimetrů. 
Máme ty rostliny doma více než dva měsíce a za tu dobu jim nezaschnul jediný list, a to jsou na plném slunci, vedru, i když ve věčném průvanu. Zprvu jsem se domníval, že miniaturizace těchto nádherných a ve skleníku naprosto nepřehlédnutelných rostlinek může být způsobena nějakým spartánským způsobem pěstování na předchozím místě, ale ani po té době se nic podstatného na jejich vzhledu nezměnilo. Pouze takřka z každého kornoutku nových listů vykukují drobné šištičky čerstvě vyrůstajích květenství.
Když tu byl nedávno Petr Pavelka, říkal mi, že se jedná o rostliny samosprašné a doporučil, ať semena ohlídám. Zatím ale všechny odkvetlé kvítky zaschly a vznik semeníků jsem nepozoroval. Až docela nedávno se na nás usmálo štěstí a mohli jsme pozorovat vznik prvních semeníků (snad?). Připravuji se je začít letnit, a jsem zvědav, zda  dojde při tomto způsobu pěstování ještě k zvýraznění už tak nádherného zbarvení listů. A samozřejmě také trnu, co z měkkých a tenkých lístků zbyde po prvním pořádném dešti, o které není poslední dobou na Vysočině nouze. Vždy bezprostředně po něm se totiž objevují pomalí, ale důslední majitelé karavanů různých velikostí a rozmanitých barev.
Prohlížel jsem na internetu desítky fotografií Ledebouria socialis, ale nenašel jsem na nich ani jedinou rostlinu, která by se těm našim vizuálně alespoň přiblížila. Třeba se jedná o úplně jiný druh téhož rodu, možná jenom o výrazně odlišné jedince, protože jak vidno na zmíněném internetu, Ledebouria socialis je rostlina velice variabilní. Protože jmenovky takřka nepoužívám, nečeká mne tudíž ani žádné přepisování. A jak znám botanické systematiky, než se její opravdové jméno dozvím, bude se beztak už zase jmenovat úplně jinak. Je ale krásná, a rád se na ni dívám. Protože všechny trsy rostou hned za dveřmi nevytápěného letního skleníku, vídáme se každý den několikrát.