sukulenty.estranky.cz

Rod  Huernia  je početný, a pro milovníky krásných tvarů a barevných kombinací je hotovým rájem. Přitom většina z více než sedmdesáti jeho zástupců je si hodně podobná, a pouze několik druhů z uniformity rodu výrazně vybočuje. Jakmile se však otevřou květy těchto keříčkovitě rostoucích zástupců čeledi Asclepiadaceae (klejichovitých), všechno je jinak. Kouzlu a půvabu těchto rostlin odolá jen málokdo. Příroda si totiž v jejich případě dala opravdu mimořádně  záležet a krásou rozhodně nešetřila.
Huernie rostou na neuvěřitelně rozsáhlém přírodním areálu, sahajícím od jihu Afriky po východní straně až do Somálska a Jemenu, na západě pak přes Namibii do Angoly. Existují mezi nimi i vzhledově naprosto nezaměnitelné druhy, za jaké je možno považovat například Huernia pendula, H. pillansii a nepochybně i Huernia kennedyana  z východního Kapska. Její takřka kulovitá těla málokdy přesahují v průměru  tři centimetry. Jsou sice rozdělena na 6-8 žeber, která jsou však sotva patrná. Pokud je Huernia kennedyana pěstována  na plném slunci, její těla bývají černofialová a nápadně se podobají za podobných podmínek pěstovaným semenáčkům Euphorbia obesa! Tato rostlina však, podobně jako všechny druhy huernií, hojně odnožuje a vytváří z kulovitých těl po nějakém čase husté, přízemní koberce. 
Nádherné květy se objevují zároveň s nárůstem nových výhonů, na nichž se zprvu droboučká a sotva viditelná poupátka objevují. U většiny huernií toto období připadá na přelom jara a léta. Mnoho druhů je ve zbarvení květů značně variabilní, zatímco ve tvaru těl bývají rostliny většinou takřka uniformní. Nejinak je tomu také u této zvláště zajímavé rostliny, o čemž se můžete přesvědčit na internetu, kde je k vidění celá škála nejrůznějších barevných odstínů jejích květů. Podobně jako většině huernií, i této občas první poupata zaschnou, pokud se objeví v nevhodnou dobu, kterou rostlina  zrovna přečkává v delším období sucha. Huernie se ale v tomto ohledu rozhodně nevzdávají, a v dosažení květů jsou velice houževnaté. 
Jsou sice z přírody zvyklé na plné slunce, ale ve skleníkových vedrech a nehybném vzduchu se jim na plném slunci příliš nelíbí. Zbarvení jejich pokožky bývá mnohdy až nezdravé, růst a s ním související odběr vody kolísavý. Ve stínu zase zase bývají jejich stonky uniformně zelené, takže se podaří smazat i ty drobné odlišnosti jednotlivých druhů, které až dosud pěstiteli umožňovaly jejich rozlišení v případě, že se mu ztratily jmenovky a rostliny zrovna nekvetly. Opravdu krásné huernie má ten pěstitel, kterému se podaří nalézt zdravý světelný kompromis, díky němuž vypadají těla rostlin přirozeně, je na nich často možno spatřit zajímavé kresby i vzory, a rostliny především hojně kvetou.
Od jara do podzimu můžeme huernie relativně hojně zalévat, dá se říci že substrát může být mírně vlhký prakticky pořád, pokud mají rostliny odpovídající světelné podmínky. V zimě snášejí poklesy teplot k 10°C, ale mnohem lépe jim je v teplejším prostředí, kde se mohou také více zalévat než v chladu. Zalévat je vhodné pouze když je jistota, že substrát rychle vyschne. Nasucho tyto rostliny zimovat nelze, protože jejich těla se po nějakém čase svraští, a jakmile pozbudou valnou část průhledné šťávy ze svého nitra, už se nikdy nevzpamatují. Naštěstí z nich ale rostliny ve snaze o záchranu produkují množství bočních odnoží.
Množení huernií je snadné zakořeňováním jednotlivých stonků, které odlamujeme kroutivým pohybem v nejužším místě spojení se sousedním tělem. Krajní stonky mívají často už vytvořeny vlastní kořeny, a o to je potom snazší jejich množení. Samozřejmě existuje i poměrně zdlouhavé množení výsevem, ale to se používá pouze u vzácnějších druhů nebo nových objevů z přírodních lokalit, kterých stále přibývá.
Protože jsou huernie blízkými příbuznými známých smrdutek rodu Stapelia či Orbea, panuje pověra o jejich silně zapáchajících květech, ale z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že pokud vůbec zapáchají, pak velice mírně a v některých případech vůbec. Ale i kdyby smrděly jako čert, jejich půvab dá na nepříjemné průvodní čichové vjemy rychle zapomenout.
Pěstoval jsem jich za ta léta asi tři desítky druhů, a všechny bez výjimky mi připravily náramná překvapení, když rozevřely naplno svá poupata. Někdy nebylo času příliš, a já spatřil rostlinu doslova obsypanou květy a poupaty, která dlouho unikala mé pozornosti díky svému umístění těsně u země. O to větší šok jsem zažíval, když ta chvíle přišla.
O huerniích se nedá říci to okřídlené „hýří všemi barvami“, protože barev v jejich květech zas až tolik nenajdeme, ale těch odstínů, detailů a tvarových kombinací je neuvěřitelné množství. Když hledám na internetu nějaké sukulentářské uklidnění, takřka vždy na klávesnici vyťukám kouzelné slůvko HUERNIA. Je to moje sázka na jistotu a důkaz absolutní dokonalosti přírody v jejím počínání.
Abych huernie jenom nechválil, musím případné zájemce o jejich pěstování varovat před jedním nepříjemným průvodním jevem, bez něhož se pěstování těchto krásně kvetoucích rostlin  neobejde snad v jediné sbírce. Jsou to vlnatky, jejichž kolonie okupují huernie  intenzivně jako málokteré jiné rostliny. Kromě chemie se vyplatí v permanentním boji proti nim použít i prevence v podobě neustálé kontroly a fyzické likvidace jejich vatovitých výpotků a poléváním těl vodou při každé zálivce.
Huernia kennedyana byla po dlouhá léta rostlinou, po které jsem prahnul a sháněl ji kde se jen dalo. Když už jsem snahy pomalu vzdával, objevil jsem rostliny při jarní návštěvě pana Lothara Bönische v Žacléři. Dvě jsem od něj získal společně s radou, abych jim dopřál více světla oproti jiným druhům. Kolikátá  dobrá rada od tohoto pěstitele už to byla jen těžko spočítám. Každopádně se obě rostliny dostaly na plné slunce, a neztratily za celou dobu ani trošku ze svého tmavého zbarvení pokožky, které  předtím vytvořilo krkonošské sluníčko. Úplně první poupátko sice zaschlo hned v počátečním stadiu, ale to další jsem si už pohlídal. Substrát od násady květů udržuji takřka neustále mírně vlhký. Premianta můžete vidět na fotografiích, které ale nikdy nemohou plně vystihnout i úžasnou plasticitu květu. Chce to prostě vidět. Dalších pět poupat na rozvinutí v květ teprvě čeká, takže pevně doufám, že mimořádný sukulentářský zážitek se bude letos ještě několikrát opakovat.
Na úvodní fotografii vidíte po čem jsem tolik toužil. Následuje snímek z počátku června, kdy ještě na rostlině není po poupatech ani památky. Přesně o měsíc později už je situace jiná, jak vidno z třetí fotografie. Zároveň můžete na této fotografii z 2. července vidět i nové boční odnože, s nimiž zároveň vyrostla i trojice poupat. Jen o deset dní později rostlina poprvé vykvetla (průměr květu 2,5cm) a velké poupě je fotografováno o den dříve. Na závěr ještě jeden květ Huernia brevirostris, která také patří mezi takřka nezaměnitelné druhy, a to i v době, kdy zrovna nekvete.