sukulenty.estranky.cz

Rod Marlothistella tvoří pouhé dva druhy rostlin ze západního, a částečně i východního Kapska. Marlothistella uniondalensis byla G. Schwantesem popsána již roku 1928. V minulosti jsme o jejím pěstování na našem webu již psali (11.2. 2008), stejně jako o možnostech jejího tvarování (15.10. 2010). Tuto málo pěstovanou rostlinu máme již mnoho let, a bez záplavy jejích světle růžových květů už si vánoce v našem skleníku ani nedovedeme představit. Marlothistella stenophylla má sice za svým jménem rok popisu 1995, kdy ji S. Hammer patrně přiřadil k marlothistelám z příbuzného rodu Ruschia. Poprvé ale byla popsána mnohem dříve (1925), tehdy ovšem jako Mesembryanthemum stenophyllum.
Nám se podařilo získat rostliny Marlothistella stenophylla teprve relativně nedávno. Předchozímu druhu se nápadně podobají. Také ony disponují silně ztloustlými kořeny, jejichž postupným povysazováním lze po nějakém čase docílit pozoruhodných tvarovacích úspěchů. Podle údajů v literatuře mohou kořeny tohoto druhu dorůst průměru až šesti centimetrů. Podobné jsou i listy obou druhů. Narůstají hustě na nízkém, takřka neviditelném stonku, jsou úzké, lehce prohnuté a zakončené zaoblenou špicí.Obojí také mají hladký povrch, posetý drobnými tmavými body. Listy Marlothistella stenophylla jsou přece jenom o něco delší, přičemž jejich šířka je v podstatě stejná (ne-li ještě menší) jako u Marlothistella uniondalensis. Jejich délka bývá uváděna 5cm, zatímco šířka pouze 2-3 mm, což zhruba odpovídá stavu, který můžeme pozorovat u našich rostlin v kultuře, pěstovaných na plůném slunci. Listy obou druhů se během české zimy silně svrašťují, jak se rostliny snaží vzdorovat dlouhým obdobím sucha, prokládaným jen sporadickou zálivkou nepatrnými dávkami vody. Prosychání těch spodních je ale díky silné pokožce minimální i při dlouho trvajícím suchu.
Rodové pojmenování rostliny získaly na počest Rudolfa Marlotha (1855-1931), lékárníka, chemika a botanika, působícího velkou část svého života na jihu Afriky, a také autora velkoryse pojatého šestisvazkového díla „Flora of South Africa“.
Nejvíce jsem byl zvědav, zda se obě tolik podobné rostliny budou lišit v barvě či velikosti květů, případně době kvetení v našich podmínkách. Srovnání se nám dostalo vskutku dokonalého, protože obě rostliny na sklonku loňského roku v našem skleníku vykvetly takřka současně (během dvou dnů!). U rostlin čeledi Aizoaceae totiž bývají tato porovnávání často značně zkreslující, protože na zbarvení květů mívá vliv především množství slunečních paprsků v době kvetení, docela určitě i teplota na stanovišti, a také u většiny druhů mesemb se květy každým dalším dnem postupně zvětšují. Abychom mohli pořídit porovnávací fotografie, museli jsme rostliny trochu oklamat jejich přenesením do tepla naší prosklené verandy, protože v chladnějším skleníku bychom se jejich otevření v inverzním počasí také nemuseli vůbec dočkat. Vyplatilo se. Obě rostliny rozkvetlé ve stejný čas nám přece jenom daly možnost kvalitního porovnání rozdílů. Samotné květy obou druhů jsou si podobné jako vejce vejci jak tvarem, tak svojí velikostí. Jen ty Marlothistella stenophylla jsou tmavší a sytěji zbarvené.
Pěstování Marlothistella stenophylla je naprosto stejné jako u M. uniondalensis, a můžete se o něm více dozvědět ve výše zmíněném článku. Během loňského léta jsme rostliny Marlothistella stenophylla vystavili plnému slunečnímu žáru v našem letním makrolonovém průchoďáku, kde jim zároveň můžeme dopřát i neustálý přísun čerstvého vzduchu. Dost těžce rostliny prožívaly opakované vlny letních veder, kdy je nebylo možné příliš zalévat, což jsme se jim snažili vynahrazovat alespoň častým večerním kropením přímo na listy. Ty ale byly i tak dlouhé týdny svraštělé, podobně jak jsme tomu zvyklí uprostřed české zimy, kterou zase prožívají v umělém spánku za sporadické zálivky.Pokud jste příznivci povysazování ztloustlých kořenů rostlin čeledi Aizoaceae, spojeného s částečnými úpravami jejich korun, pak můžeme poskytnout jednu praktickou radu. Platí pro oba druhy rodu Marlothistella, stejně jako pro spoustu dalšího příbuzenstva těchto rostlin. Jejich kořeny nejrychleji sílí v chudé písčité půdě, která rychleji vysychá a nutí rostliny podvědomě budovat větší podzemní nádrže na vodu pro období nouze. My pro naše rostliny používáme substrát i s nadpoloviční většinou říčního písku (i 70%) a každoročně je přesazujeme do čerstvého, protože je vůbec nepřihnojujeme. Také se vyplatí trpělivost při povysazování kořenů, protože podobně jako u mnoha dalších druhů, i v případě marlothistel tloustnou pod zemí mnohonásobně rychleji než nad jejím povrchem.Marlothistella stenophylla je kytka pomalu rostoucí a nezabírající ani po letech pěstování mnoho prostoru. Dospělá květuschopná rostlina se pohodlně vejde do květináče o průměru 6-7 centimetrů. Dají se z ní s trochou trpělivosti vytvořit moc hezké stromečky, ale krásná je i v přirozeném stavu se ztloustlými kořeny ukrytými pod zemí. Tak i tak dovede zpříjemnit předvánoční čas, kdy její svrašťující se listy na celá odpoledne mizí pod záplavou nádherných kvítků.
Na dvojici úvodních snímků je stejná rostlina Marlothistella stenophylla, zachycená nejprve v říjnu s poupaty ještě docela nenápadnými, a poté v listopadu s již jasně patrnými. Na další dvojici fotografií je stejná rostlina rozkvetlá v předvánočním čase. Obrázek přesposlední je srovnávací. Vlevo je Marlothistella uniondalensis, vpravo M. stenophylla. A na poslední fotografii ještě jedna M. stenophylla s již maličko povysazenými kořeny.