sukulenty.estranky.cz

Proč vlastně ještě psát o rostlině, kterou všichni sukulentáři moc dobře znají a dávno se už mohli přesvědčit, že zahubit ji je takřka nadlidský výkon? O jejím pěstování jsme ostatně už v minulosti jednou psali i my (Pěstitelská praxe/2.8. 2008). Dnešní povídání je tedy spíše o pestrosti a variabilitě této drobné cibuloviny z afrického jihu, která se už před více než dvaceti lety stala pevnou součástí snad každé sukulentářské sbírky. Zčásti i proto, že věčně kvetoucí trsy cibulek s kropenatými listy jsou nejenom velice dekorativní, ale spokojí se i s přistíněným místem ve skleníku, kde by drtivá většina normálních sukulentů jen živořila, nebo jen s parapetem západního okna kteréhokoliv bytu. V dobách našich sukulentářských začátků jsme ji ještě pěstovali jako Scilla violacea, a teprve v posledním desetiletí je známější coby Ledebouria socialis. Za ta léta jsme měli možnost vidět (i pěstovat) spoustu nejrůznějších typů rostlin tohoto druhu, jejichž listy vždy byly na horní straně kropenaté, zatímco ta spodní byla lesklá a zbarvená do tmavého odstínu fialové. Věčná škoda, že jsme nejrůznější typy Ledebouria socialis v naší sbírce průběžně nefotili. Vznikla by tak velice zajímavá přehlídka listů širokých i úzkých, kropenatých hustě i řídce, s převažujícím stříbřitým, nebo naopak zeleným povrchem, skvrnami takřka okrouhlými i výrazně protáhlými, připomínajícími už spíše pruhy. Jeden velice zajímavý typ s přisedlými krátkými listy a výraznou kropenatou kresbou na líci jsme prezentovali ve zmíněném pěstitelském článku (zde je na obr.č.3). Nyní se tedy pokusíme na několika dalších příkladech alespoň částečně splatit dluh, protože na cibulky Ledebouria socialis v mnoha jejich podobách nedáme dopustit ani v současnosti.
V sukulentářské encyklopedii autorů Zdeňa Ježka a Libora Kunteho se píše, že Ledebouria socialis je rostlinou přímo ideální pro lajdáky. Naše péče vypadá ve zkratce asi tak, že trsy cibulek, vždy pěstované raději v těsnějších květináčích nebo miskách, jsou celoročně umístěny na přistíněném místě skleníku, kam přímé slunce dopadá jen velmi sporadicky. Tam je zaléváme od jara do podzimu jednou týdně, v zimě jednou za 2-3 týdny. V prvním případě docela vydatně, v druhém pouze v malých udržovacích dávkách. Signálem k zalití nám většinou bývá až povadlost listů. Protože rostliny zimujeme v chladu (5-12°C), klidně by vydržely nasucho celou zimu, jen by jim pak zjara trvalo déle dostat se do normálního životního rytmu. V těchto podmínkách nejenom dobře rostou, ale i pravidelně kvetou, častoi několikrát během jediné sezóny. Když je ale dostatek místa v letním makrolonovém průchoďáku, prodejní rostliny a zakořeněné mladé cibulky pěstujeme právě tam, často dokonce přímo na plném slunci a uprostřed léta občas i při teplotách úspěšně atakujících čtyřicetistupňovou hranici. I tyto relativně extrémní podmínky snáší Ledebouria socialis v naprosto stejné pohodě, jako výše zmíněný poklid v polostínu sbírkového skleníku. Jen vodu v tom letním pekle dostávají dvakrát, někdy i třikrát do týdne, aby byly neustále svěží a vypadaly trochu k světu. Stejně dobře by se jim ale dařilo za kterýmkoliv oknem bytu, a od jara do podzimu i venku pod pergolou nebo ve stínu stromů. Množství slunečních paprsků, vody a tepla nemá v podstatě žádný výraznější vliv na vzhled rostlin. Vzory na horní straně listů jsou prostě dány od přírody, snad jen kontrast mezi jejich světlou a tmavou částí bývá na slunečném stanovišti přece jenom o trochu intenzivnější.Před nedávnem nám na jednom z trsů Ledebouria socialis z ničeho nic vyrostla cibulka, jejíž listy měly bílý okraj, typický pro variegátní formy některých sukulentů. Jakmile na listy té cibulky zasvítilo jarní slunce, jejich okraje se zbarvily do růžova. Spodní strana listů této odchylky není tmavě fialová, jak jsme zvyklí u normálně zbarvených jedinců. Světle červené zbarvení zde jen občas prostupuje mezi zelení. Vše ostatní se ale shoduje, včetně drobných květů. Variegátní cibulku jsme oddělili od normálních jedinců, nechali ji vykvést a očekávali, zda se potvrdí zvěsti o samosprašnosti Ledebouria socialis, uváděné z mnoha nejrůznějších zdrojů. Buď to není pravda, nebo jsme prostě jen měli smůlu, ale žádných plodů jsme se nedočkali. A tak nám nezbývalo než vyčkat až jediná cibulka s proužky po okrajích listů vytvoří aspoň  nějaké cibulky boční, a zároveň doufat, že i ony si tu zajímavou odchylku udrží. Zatímto vypadá asi půl napůl! První boční cibulka totiž produkuje listy normální, zatímco z druhé strany se ze země již klubou první malé variegátní lístky (obr.č. 5).
Z úplně jiného těsta jsou rostliny, které se v sukulentářských sbírkách i nabídkách pěstitelských firem nejčastěji objevují jako Ledebouria pauciflora nebo Ledebouria paucifolia. Z cibulkářských webů jsme se ale dozvěděli, že i tyto vzhledově velmi odlišné rostliny patří k velké rodině Ledebouria socialis. Letní záplava zelenkavých kvítků s lehce fialovým nebo růžovým nádechem, uspořádaných v hroznovitých květenstvích, nám tuto informaci loni potvrdila. Navíc se doba jejich nejintenzivnějšího kvetení vzácně shodovala s klasicky zbarvenými rostlinami stejného druhu. Ledebouria socialis 'Pauciflora' má horní plochu listů také kropenatou, ale převažuje v ní zelená, která zabírá i veškerou plochu na spodní straně listů. Zbarvení listů ostře kontrastuje s fialovohnědým povrchem cibulek, které bývají o poznání buclatější než u rostlin Ledebouria socialis v té její běžnější a známější podobě.

L

Naše rostliny L. socialis 'Pauciflora' jsme loni hned zjara umístili na plné slunce. Vytvářely mnohem více květních stvolů než klasické rostliny, někdy i tři z jediné cibulky. Květy ale byly navlas stejné, na jaké jsme zvyklí už takřka tři desetiletí u běžnějšího typu Ledebouria socialis. Díky hmyzu ve skleníku, a možná i zmiňované samosprašnosti, jsme se nakonec dočkali i několika plodů právě u tohoto typu rostliny. Pro semena z nich jsme ale uplatnění nenalezli, protože vegetativní množení z bočních cibulek je i v tomto případě mnohem rychlejší a efektivnější. Prostřednictvím kropenatých listů Ledebouria socialis ve všech jejích podobách nám příroda nabízí jednoduchá, a přitom navýsost efektní řešení. Módní návrháři by z nich mohli čerpat inspiraci namísto věčného vymýšlení různých umělých motivů. Říše sukulentů jim v tomto ohledu nabízí opravdu mnoho. V případě Ledebouria socialis je ta nabídka decentní, ale neokoukaná. Zaujme často už zdálky, a zblízka zcela zaručeně. A v tom je přece ten vtip.
Obr.č.1 - trs Ledebouria socialis v tradiční podobě, č.2 - typ se skvrnami, připomínajícími spíše proužky, č.3 - typ s krátkými a širokými listy, č.4 - Ledebouria socialis 'Variegata', č.5 - stejná rostlina později, již s normální boční cibulkou a malými variegátními vpravo dole, č.6 - Ledebouria socialis 'Pauciflora', chystající se kvést, č.7 - rozkvetlý trs stejné rostliny, č.8 - detailní pohled na letní květy typu 'Pauciflora', č.9 - a na závěr ještě plody stejného typu Ledebouria socialis