sukulenty.estranky.cz

Motýli modrásci nejsou zdaleka všichni modří, a stejně tak je to s jihoafrickými rostlinami rodu Senecio z čeledi složnokvětých (Compositae) nebo také Asteraceae (hvězdnicovitých), podle každého libosti. Modrých a vzájemně si často velice podobných je mnoho druhů, ale pouze několik z nich se u nás pěstuje běžněji.
U senecií je problematika pěstování o to složitější, že množství druhů má obrácený růstový rytmus než většina sukulentů a jiných rostlin. Rostou třeba uprostřed naší zimy, zatímco léto přečkávají v klidu, narušeném pouze sporadickou zálivkou. Některé v zimě rostoucí druhy si po nějakém čase navykly vegetovat  jako většina ostatních, zatímco jiné  mají odlišnost zakódovanou od přírody  zřejmě příliš  hluboko. Při úporné snaze pěstitele tuto skutečnost změnit za každou cenu bývá jejich úmrtnost vcelku rychlým  procesem.
Modré druhy, o kterých je dnes řeč, u nás bez problémů  rostou od jara do podzimu, ale ani v zimě zcela neodpočívají. Proto je zaléváme prakticky po celý rok, ale vždy opatrně, protože trvalé přemokření nesnášejí v létě ani v zimě. V teplých obdobích roku samozřejmě snesou vody mnohem více, ale vždy by mělo být samozřejmostí, že mezi jednotlivými zálivkami prodělají alespoň krátké období sucha.
Přečkají ho bez problémů, protože jsou na to od přírody náležitě vybaveny. Ani po dlouhé době sucha se jejich listy takřka nesvrašťují, i když ty spodní po nějakém čase přirozeně zasychají. I když  jsou již naprosto suché, drží se na stonku jako klíšťata a je vhodné odstraňovat je z důvodu možného napadení těchto partií rostliny nejrůznějšími savými škůdci.
Za svou modrou barvu tyto nádherné rostliny vděčí voskovitému povlaku na povrchu listů, který chrání jejich nitro před silným slunečním zářením. Ojínění je takřka bílé, a snadno se při neopatrné manipulaci smaže. Trvá pak dlouho dobu, než dojde k jeho obnovení. Modře ojíněné jsou nejenom celé plochy listů, ale také stonky! Při letnění, které tyto rostliny doslova milují, po nich dešťové kapky stékají, aniž by na nich měly šanci delší dobu ulpět a působení vosku je zde výrazně patrné.
Modrá senecia rostou trsovitě z poměrně tlustých kořenů, ale zpravidla neodnožují jako většina jiných sukulentních rostlin. Boční výhony většinou vyrůstají v úpatí rostlin z podzemních výhonů, které se pod povrchem substrátu ale často plazí i do značných vzdáleností od matečního stonku (než narazí na stěnu květináče). S podobným jevem se můžeme setkat  také například u některých druhů rodu Aloe. Pokud ovšem uřízneme vrchol stonku, rostlina vytváří poblíž místa řezu tradiční odnože a při troše snahy z ní můžeme vytvořit docela hezký stromeček.
Všechny tři druhy ( Senecio serpens, S. ficoides a S. kleiniiformis) rostou zprvu vzpřímeně, ale při dosažení určité výšky mají sklon k poléhavosti. Proto je i zmíněný řez vhodným prostředkem k udržení kompaktního tvaru a přijatelné velikosti rostlin. Vrcholky lze využít k poměrně snadnému, leč často značně zdlouhavému množení. Dosti dlouhou dobu totiž trvá, než řízky vytvoří tzv. kalus, okolo něhož potom vyrůstají nové kořínky. Protože kalus často vytvoří tvrdou slupku, kořínky jen těžko hledají cestu na povrch. Ani po dlouhé době  ovšem nemá cenu tuto činnost vzdávat, protože řízky nakonec obvykle zakoření úplně všechny.
V zimě by teploty neměly trvaleji klesat pod 12°Celsia a rostlinám je třeba dopřát maximum světla, které je alfou a omegou pěstitelského úspěchu. Od jara do podzimu je pro ně tím nejlepším plné slunce, jinak mají listy sklon zelenat a z dekorativních rostlin, modrých jako nebe, se stanou nevzhledné a těžko zvladatelné obludy (zvláště když jim zároveň s nedostatkem světla dopřejeme přemíru vody). Kdo jim nemůže sluníčko v tomto období dopřát, ten nechť se poohlédne po jiných druzích sukulentů. Barva stonků a listů je na rostlinách tím nejkrásnějším, protože květy na dlouhých stopkách jsou bílé nebo žlutavé a působí velice nenápadným dojmem (oproti samotným rostlinám nebo květům jiných druhů r. Senecio).
Senecio serpens a S. ficoides jsou si navzájem dosti podobné. Prvně jmenované je však nižšího růstu (v přírodě 20-30 cm), jeho listy jsou kratší se zakulaceným koncem a sotva znatelnou špičkou. Senecio ficoides může v přírodě dosáhnout délky stonků až jeden metr a delší listy jsou výrazně špičaté.
To třetí druh si s předchozími ani jinými nesplete nikdo. Senecio kleiniiformis je sice stejně modré jako oba předchozí druhy, ale jeho listy mají zvláštní tvar, který navíc nebývá uniformní, takže na jediné rostlině můžeme spatřit nejrůznější tvarové kreace. Celek mi připomíná soupravu lžiček, na jejímž designu pracovali společně Bořek Šípek s Milanem Knížákem. Tvary pestré a bizarní, ale nikdo by se s nimi nenajedl!
Přestože jsou všechny tři rostliny pěstitelsky nenáročné, čas od času zazlobí a bez výraznější výstrahy uhynou. Většinou to bývá následkem hniloby u dlouho přemokřených kořenů, které mohou být napadeny savými škůdci nebo dílo zkázy dokonají nízké ranní teploty (především na podzim). Proto je vhodné si z vrcholů přerostlých výhonů zajistit vždy určité množství potomstva, protože mladé rostlinky bývají obvykle zároveň nejkrásnější.
Modré druhy rodu Senecio jsou velice dekorativní, a protože skvěle snášejí letnění, využíváme jich ke společné výsadbě z nejrůznějšími rostlinami z čeledi tlusticovitých (Crassulaceae). Tenhle odstín zářivě modré  totiž ani takto rozsáhlé společenství rostlin nenabízí, snad s výjimkou Echeveria laui, která však k letnění rozhodně příliš vhodná není.
Když tyto vcelku odolné rostliny z čeledi Compositae navíc uchráníte před nenechavými prsty zvědavců, vypadají na plném slunci jako výtvor z umělé hmoty.
Na snímcích můžete postupně vidět Senecio serpens, S. ficoides a na závěr bizarní tvary listů Senecio kleiniiformis.