sukulenty.estranky.cz

V novějších informačních zdrojích už nalezneme aktuální pojmenování této rostliny jako Euphorbia bisellenbeckii. V roce 2006 se tato mezi sukulentáři vcelku známá (i když málo pěstovaná) kytka ocitla v široké náruči velkorodu Euphorbia, podobně jako všichni ostatní zástupci rodu Monadenium. Ostatně proč ne. Má dostatečně bizarní tvar, který ji ke vstupu do této pestré společnosti opravňuje, roní mléko, květy (cyathia) při vrcholech stonků jsou sotva postřehnutelné a spatří je pouze ten, kdo je zoufale hledá. Takže vlastně typická euforbie. 

Na počátku nového tisíciletí se doslova roztrhl pytel s přejmenováváním sukulentních rostlin. A mnohdy to nebyly ani zdaleka tak logické (pro amatérské pěstitele) přesuny, jako je právě tento. Například všechny rostliny rodu Huernia se naráz ocitly v dalším velkorodu Ceropegia! Protože jsem amatérský pěstitel, směle si mohu v obou případech dovolit používání původních jmen rostlin. Je to i ryze praktické, protože drtivá většina pěstitelů to má stejně. Díky tomu se vzájemně rychle domluvíme o jaké kytce že je vlastně řeč, a ještě se přitom navíc můžeme tvářit jako staří konzervativci. 

Budu tedy vyprávět o druhu Monadenium ellenbeckii, který znám celá desetiletí, i když většinu času pouze teoreticky z obrázků v odborných publikacích. K praktickému pěstování jsem se dostal teprve relativně nedávno, kdy se v rámci výměnného obchodu s přáteli ze slunné Itálie v naší sbírce objevily první rostliny tohoto druhu. Bylo jich docela dost, a tak kromě samotného pěstování došlo zanedlouho i na jejich množení. Hned na startu ale bylo nejdůležitější nalézt pro ně optimální stanoviště v našem skleníku. U rostlin podobného typu nelze nikdy předem říci, zda budou milovat slunce v jakémkoliv množství, nebo uvítají spíše paprsky rozptýlené vyššími rostlinami v okolí. 

Monadenium ellenbeckii roste v přírodě na územích Etiopie, Somálska a severní Keni. Kolonie rostlin se nacházejí nejčastěji na skalnatých svazích (1200-1750m.n.m) a také v místech porostlých křovinami. Vytvářejí neuspořádané trsy tenkých hadovitých stonků (průměr do 15mm). Ty mohou v přírodě dosáhnout délky i více než jednoho metru a bývají v takovém případě samozřejmě poléhavé.  Keře Monadenium ellenbeckii tudíž působí značně neuspořádaným dojmem a anglické označení „Octopus Arms“ (něco jako chapadla chobotnice) je pro ně vcelku výstižné. Stonky oproti většině ostatních zástupců rodu Monadenium postrádají bradavičnané výstupky, podobné kaktusovým mamilám. Těla této rostliny jsou téměř hladká, rozdělená pouze mělkými vertikálními rýhami. Čím se ale odlišují nejvíce, a to i od většiny ostatních sukulentů, je odstín jejich zeleného zbarvení. Je to tak nápadně zářivá zelená, že jsou rostliny v záplavě jiné zeleni naprosto nepřehlédnutelné. 

Zatímco v přírodě působí Monadenium ellenbeckii jako neuspořádané sukulentní roští, v kultuře lze rostliny udržet v přijatelných mezích a vcelku kompaktním tvaru. Nesmíme jim ovšem dát příliš velké nádoby a také musíme šetřit vodou, což rostlinám rozhodně neuškodí. Stonky za takových podmínek dorůstají jen zlomku své přírodní délky, a protože vyrůstají z jediné základny, vytvářejí časem nádherně husté trsy. Stonky bývají část roku řídce porostlé dužnatými vejčitými listy (10mm), které při delším suchu postupně zasychají a opadávají. 

Po nějakém čase jsem zjistil, že rostlinám sice asi nejvíce svědčí rozptýlené světlo, kde přirůstají mnohem rychleji než na plném slunci. Ztrácejí zde ale částečně svoji zářivou zeleň, která se postupně mění do tmavšího a méně nápadného odstínu, splývajícího se svým okolím. Protože v našem novém skleníku takřka neustále proudí čerstvý vzduch, rozhodl jsem se nakonec ponechat většinu rostlin na plné sluneční palbě a zachovat v co největší míře jejich specifické zbarvení. V literatuře je uváděno, že na přírodních stanovištích Monadenium ellenbeckii prakticky neexistují chladnější období, jak je tomu třeba na africkém jihu. Proto se snažím vyvarovat zálivky v nevhodnou dobu. Mohla by zapříčinit hnilobu kořenů, s níž jsem se však dosud setkal jen ojediněle. 

Od jara do podzimu dostávají naše rostliny vodu vcelku pravidelně jednou týdně, občas je mezitím ještě pokropíme. S příchodem podzimu zálivku postupně omezujeme a po celou zimu ponecháme rostliny zcela nasucho. Výjimkou jsou chvíle, kdy se jejich těla začnou svrašťovat, což se stává zcela výjimečně když v zimě následuje dlouhá řada slunečných dnů a teploty ve skleníku vystoupají k letním hodnotám. V literatuře je uváděna minimální teplota zimování 7°C, kterou se nám daří ve skleníku udržovat i za největších mrazů. 

Rostliny při této péči nepřirůstají nikterak živelně do výšky, zato vytvářejí hojnost bočních odnoží. Ty opatrně oddělujeme od trsu a způsobené rány na nich ponecháme nějaký čas zaschnout. Teprve poté je klademe na množárenský substrát. Osvědčil se nám drobný keramzit, prodávaný ve stavebninách pod názvem Liapor. V něm ostatně koření skoro všechno spolehlivě a rychle. V případě Monadenium ellenbeckii je kořenění až překvapivě rychlé (např. oproti příbuzným euforbiím) a v teplém letním počasí se nezřídka objevují čekací puky už za týden či dva. Jakmile pozorujeme světlé hrbolky okolo místa oddělení, můžeme řízky sázet do samostatných květináčků. Nějaký čas je ještě ponecháme pod parapetem a namísto zálivky jen pravidelně kropíme vlažnou vodou. Jakmile pevně drží v substrátu, můžeme je stěhovat na slunečné stanoviště a zahájit normální zálivku. 

Jak už bývá o rostlin z příbuzenstva euforbií zvykem, květy (cyathia) určitě nejsou tím, proč ty kytky pěstujeme a máme rádi. V případě Monadenium ellenbeckii to platí doslova, protože kvítků při vrcholech si všimne opravdu jen velmi vnímavý jedinec. Dokonale splývají se samotnou rostlinou a připomínají spíše nějaké nepovedené listy. Rostlina toho však nabízí mnohem více a vše dohromady  vytváří zajímavý neokoukaný celek. Když k tomu přidáme bizarní tvar a zmiňované zářivě zelené zbarvení, máme tu rostlinu, kterou je rozhodně dobré mít ve své sbírce.

Obr.č. 1 – Malý trs Monadenium ellenbeckiina na počátku loňského léta, č.2 – už podstatně větší trs v polovině září stejného roku, č.3 – první nenápadné kvítky (cyathia) v naší sbírce v půli ledna letošního roku, č.4 – nakvétající rostlina ve stejnou dobu, č.5 – letos si naše rostliny pospíšily a namísto v zimě rozkvetly už v půli října, podobně jako spousta dalších sukulenty se zimními květy, č.6 – a na závěr ještě nová generace rostlin z vlastního množení