MONANTHES PALLENS
Tato drobná rostlinka z čeledi Crassulaceae (tlusticovitých) byla jedním z důvodů, proč jsme se loni na podzim vydali na ostrov Tenerife. Kromě tohoto ostrova je Monanthes pallens domovem také na sousedním ostrově La Gomera, a sporný je její výskyt na ostrově Hierro. Ačkoliv se jedná o rostlinky vskutku drobné, nalézt je nebyl zase až takový problém. Z literatury jsme věděli o jejich výskytu v pohoří Teno, takže přesně tam jsme se je vydali hledat, a také jsme je tam našli. Největší kolonie jich rostly v nadmořských výškách 600-900 metrů. Níže už se rostliny Monanthes pallens vyskytovaly o poznání méně, a především v zanedbatelných množstvích (spíše je střídaly kolonie M. polyphylla), v nížinách pak vůbec.
Monanthes bledá zní český název této rostliny, a v podstatě vystihuje světle zelené (nebo svěže zelené, chcete-li) zbarvení listů, hustě namačkaných v přízemních růžicích o průměru 1-4 centimetry. Středy růžic bývají mírně (někdy i docela výrazně) propadlé, a celkově světlejší než zbytek rostliny. Bublinové buňky, zajišťující částečně příjem vody, vystupují na povrch pouze na malých plochách u špiček listů. Lístků bývá v růžicích obrovské množství, takže počítat bych je nechtěl ani před spaním.
Období klidu rostlinky prožívají s listy pevně semknutými, a delší absenci vody jim umožňují přežít silné, krátké a částečně dřevnatějící stonky. Kolonie Monanthes pallens rostou ve skalních štěrbinách, které je částečně chrání před přímým sluncem, a zároveň jsou místem, kde se vzácná vláha je schopna udržet vždy o něco déle než jinde v okolí. Monanthes pallens je podobná u nás mnohem častějí pěstované M. polyphylla, zvláště pak v období vegetačního klidu, které nastává většinou na počátku léta s příchodem vyšších teplot a sucha.
Drobné kvítky, připomínající miniaturní sluníčka či slaměnky, se objevují od jara do počátku léta. Právě květní výhony jsou spolehlivým rozlišovacím prvkem mezi oběma druhy. Zatímco u Monanthes polyphylla vyrůstají ze středů listových růžic, u rostliny z dnešního článku vždy z boku! Protože kvítky jsou si navzájem podobné, a navíc na nejrůznějších lokalitách značně variabilní v barvě i velikosti, je nárůst květních výhonů jediným naprosto spolehlivým způsobem druhového určení, kromě mírně propadlého a výrazně světlejšího růstového středu u M. pallens.
Přírodním podmínkám se snažíme v kultuře alespoň co nejvíce přiblížit, aby se i rostliny těm z přírody trochu podobaly. V praxi to znamená chudý substrát s velkým podílem písku (i více než polovina) a sázení do mělkých nádob co nejmenších rozměrů. Toto je možné zdokonalit ještě sázením rostlin do nejrůznějších otvorů nebo trhlin v kamenech, což ovšem následně vyžaduje častější zálivku a pravidelnější péči.
Od podzimu do jara by měly rostliny dostat maximum světla, zatímco na počátku léta je klidně můžeme přemístit do polostínu. Letnění příliš nedoporučuji na místech, kam se mohou dostat slimáci a jejich příbuzenstvo, protože měkké lístečky jim náramně chutnají. A to i přesto, že Monanthes pallens má listy o mnoho tvrdší než zmíněná M. polyphylla. Z té při pokusech o letnění zůstávaly po deštivé noci pouze základy hlavních stonků.
Na vodu reaguje Monanthes pallens o něco méně spontánně než ostatní druhy podobného typu. Listy se ale po zálivce také nafouknou k prasknutí, a rostliny výrazně zvětší svůj objem, který pak s úbytkem vody znovu ztrácejí. Pokud zaléváme bez ohledu na množství světla, z ještě nedávno krásných a kompaktních rostlinek máme rázem nevzhledné obludky, které v horším případě visí na tenkých stoncích až přes okraj květináče. V takovém případě nezbývá než nechat rostliny nějaký čas nasucho, aby nabraly kompaktní tvar alespoň vrcholy jednotlivých růžic. Ty pak lze použít k snadnému množení a následnému znovuobnovení původního vzhledu rostlin.
Od konce léta do jara zaléváme pravidelně, leč pouze v mírných dávkách. Rostliny si svým vzhledem samy řeknou kdy vodu potřebují. Pokud to ovšem se suchem přeženeme, jsou schopny i zcela uschnout, pokud nemají vytvořenu zásobárnu vody v podobě ztloustlého stonku.
Nejvíce vody spotřebují na přelomu zimy a jara, kdy se chystají kvést, a potřebují vyživovat i četné boční výhony, z nichž následně pokvetou. Po odkvětu ještě nějaký čas pravidelně zaléváme, protože růst nadále pokračuje až do počátku léta. Pak nastává období vegetačního klidu, kdy zaléváme pouze sporadicky, vždy jakmile pozorujeme výraznější svrašťování těl nebo prosychání lístků.
Monanthes pallens množíme zakořeňováním bočních odnoží. Pokud tyto již mají vlastní kořínky, pak je můžeme rovnou zázet do mírně vlhkého substrátu. Když rostliny přesazujeme za slunečných dnů, vždy je nějaký čas ponecháme ve stínu, a teprve poté přenášíme na stanoviště.
Mezi rostlinami Monanthes pallens nalezneme jedince značně rozdílné velikosti. Na cestě z Teno Alto do El Palmar jsme poblíž hřebene zvaného Baracán objevili v nadmořské výšce těsně pod tisíci metry obrovskou kolonii rostlin, jejich velikost ani u největších jedinců nepřesahovala 1,5 centimetru. Poblíž stezky vedoucí z vesnice Masca před Cruz de Gilda do Las Portelas jsme měli možnost sledovat menší populaci Monanthes pallens, kde stejnou velikost dosahovali i ti nejmenší jedinci, zatímco velikost většiny ostatních rostlin se pohybovala v rozmezí 2,5- 4 centimetry!
Je zjevné, že v kultuře se možná některé rozdíly i poznávací znaky jednotlivých rostlin časem smažou, pokud se výrazněji nepřiblížíme v napodobení jejich přírodních podmínek. Jakmile budou mít rostliny trvalý přísun vody, a zároveň výživný substrát (což je oproti tomu přírodnímu každý), nelze očekávat, že by se u nich zachovaly ztloustlé stonky jako v přírodě. Důvod je prostý. Rostliny poznají, že vodozásoba je v podobném prostředí naprosto zbytečná. Potvrdilo se nám to u rostlinky Monanthes muralis, kterou pěstujeme již několik let bez přísunu živin v malém kamínku. Její stonek je několikanásobně tlustší než u ostatních rostlin, velikost listů je naopak výrazně zredukována.
Každopádně je Monanthes pallens rostlina jako stvořená pro okenní pěstitele. I v malém květináčku mohou pěstovat početné kolonie těchto rostlin. Pokud se jim navíc podaří použitím mělké misky a omezeného prostoru k růstu přiblížit rostlinám podmínky na jejich přírodních stanovištích, může se jednat o vcelku hezkou a působivou kompozici.
V dubnu začalo v našem skleníku hromadné kvetení rostlin rodu Monanthes, a M. pallens nebyly v tomto ohledu výjimkou. Díky pozorování květů jsme zjistili, že odlišností rostlin z různých lokalit je podstatně více, než jsme si původně mysleli.
V pěstování této miniatury jsme teprve na samém počátku cesty. Drobné rostlinky z ostrova Tenerife nám díky své odolnosti první pěstitelské krůčky výrazně usnadnily. Za to jim vzdávám dík, stejně jako za krásné květy, s nimiž jsme letos společně přivítali dlouho očekávané jaro.
Po úvodním snímku zmíněných květů a poupat následuje dvojice kvetoucích rostlin z přírodní lokality, ležící v nadmořské výšce asi 800m mezi Cruz de Gilda a Las Portelas, odkud byl nádherný výhled na vesničku Masca i s vchodem do slavné soutěsky stejného jména. Na čtvrté fotografii jsou podstatně menší jedinci ze skalních stěn poblíž horského hřebene Baracán (asi 100m.n.m na cestě z Teno Alto do průsmyku Tabaiba). Listová růžice s poupaty na pátém snímku přináší důkaz, proč se v názvu této rostliny zcela oprávněně vyskytuje slůvko „bledá“. Skupinka rostlin na předposlední fotografii ukazuje první pokusy o spartánské pěstování v našich podmínkách. Poslední snímek patří Monanthes pallens v přírodě. Skupinka hustě poskládaných listových růžic se skrývá pod skalním převisem poblíž hřebene Baracán v pohoří Teno.
