MONANTHES sp. Risco
Risco prý ve španělštině znamená skála. Na ostrově Tenerife se tak jmenuje jeden chodník v pohoří Teno. Je to ale spíš stezka, kterou možná využívali už Guančové na svých cestách z náhorních planin do pobřežních nížin. Dnes po ní šlapou čas od času turisté jako my dva, nebo místní pastevci, nahánějící svá kozí stáda . Kdo se po tom chodníku vydá za deště, nebo bezprostředně po něm, dost riskuje, takže i v našem rodném jazyce má jeho název své opodstatnění. My jsme tím chodníkem šli shora dolů při návratu z jedné naší výpravy do pohoří Teno. Risco rozhodně patřilo k tomu dobrodružnějšímu, co jsme na svém putování po Tenerife zažili. O svých zážitcích ze sestupu strmou skalní stěnou jsme psali v jednom z pokračování našeho cestovatelsko-botanického vyprávění (Tenerife 49).
Naši cestu chodníkem Risco lemovaly nádherné sukulentní partie, doslova vybízející k fotografování. Především nás tady zaujaly kolonie sukulentních trpaslíků rodu Monanthes, kteří patří k našim oblíbencům i při pěstování v kultuře. Rod Mon
anthes zde byl zastoupen především dvěma druhy. V menší míře na skalních stěnách podél chodníku rostly husté bochánky Monanthes polyphylla, ale dominantní roli ve zdejším sukulentním společenství hrála především Monanthes laxiflora. Během cesty chodníkem Risco jsme měli možnost spatřit tuto rostlinu v mnoha různých podobách, lišících se od sebe nejenom velikostí a tvarem listů, ale především jejich zbarvením, ovlivněným strukturou voskové vrstvy na povrchu listů a také množstvím slunečních paprsků. Škála barevnosti začínala takřka bílou, a končila odstínem velice podobným barvě červeného vína z jižních krajin.Mezi koloniemi těchto dvou druhů jsme nalezli i několik drobných rostlinek, které se ani trošičku nepodobaly žádnému z osmi botanických druhů rodu Monanthes, rostoucích na území Kanárských ostrovů. A jim asi nejpodobnější devátý druh Monanthes lowei se roste pouze na pustém kamenitém soustroví Selvagens, l
ežícím napůl cesty mezi Kanárskými ostrovy a Madeirou, a spravovaným Portugalskem.
Obrovský hybridizační potenciál rostlin rodu Monanthes je všeobecně známý. V přírodě často vznikají nejenom křženci dvou botanických druhů, ale ještě i další následným křížením vzniklých hybridů s původními botanickými druhy. Nikdo už vlastně pořádně neví, které z rostlin jsou opravdu ty prapůvodní. Právě proto je možno na zdejších skalách spatřit takové množství typově odlišných rostlin, vykazujících ale přitom ještě stále znaky některého z botanických druhů.
Rostlinky o nichž je tento článek jsme objevili až ve spodních partiích chodníku Risco. Nepočetná kolonie (jediná, kterou jsme nalezli) se nacházela v nadmořské výšce asi 250-300 metrů. Shluky drobných listových růžic se zde vyskytovaly v těsné blízkosti obou zmíněných botanických druhů. Převahu v místě nálezu měla Monanthes polyphylla, zatímc
o jinde hojná M. laxiflora tady už byla v menšině.
S největší pravděpodobností se tedy jedná o křížence právě těchto dvou druhů. Co je ale vlastně v rámci komplexu rostlin rodu Monanthes jistého? Zapátral jsem také v celkem nové knize Joëla Lodého „Plantas Suculentas de las Islas Canarias“, v níž je takové množství fotografií rostlin rodu Monanthes, jaké ještě pohromadě nikdy předtím publikováno nebylo. Srovnávací metodou jsem v knize přece jenom nalezl jednu velice podobnou rostlinu, označenou tam také jako Monanthes sp., ovšem v jejím případě s uvedením výskytu na sousedním ostrově La Gomera. Porovnáním s naší rostlinou v kultuře dokonce souhlasí i barva květů. Bohužel jsme nemohli tu neznámou rostlinu fotografovat v jejím přirozeném prostředí, protože jediná malá kolonie rostla na velmi obtížně přístupném místě, kam se s foťákem vylézt opravdu nedalo. Navíc to bylo v místech, kde jsme oba měli co dělat sami se sebou. Coby typický závraťák jsem ale podstoupil tu strastiplnou cestu dobrovolně a rád.Přivezli jsme t
edy jen maličký kousek o průměru asi dvou centimetrů, čítající čtyři listové růžice. Naše „kořist“ z chodníku Risco měla jen chabé kořeny, doslova zabetonované v trošce zatvrdlého jílu. Tento jíl se nachází vždy v malém množství ve skalních štěrbinách. Patrně je schopen po určitou dobu udržet vláhu a výrazně tak usnadňuje přežití drobných sukulentů rodu Monanthes, které nejsou vybaveny žádnými klasickými sukulentními orgány.
Domů jsme přijeli na počátku dubna, a asi měsíc na to se na vrcholcích čerstvě zakořeněného trsu objevily zárodky poupat. Samotných květů jsme se dočkali v polovině června, kdy už většina dlouhodobě pěstovaných druhů rodu Monanthes v naší sbírce dávno odkvetla (M. polyphylla, M. pallens, M. muralis). Zpoždění ale má s největší pravděpodobností na svědomí zakořeňování a následná aklimatizace rostliny. Zariskoval jsem tentokrát, a nechal celý trs pohromadě, což jinak v zájmu zachování taxonu zásadně nedělám. Ve sbírce vždyrozděluji získaný rostlinný materiál na co nejvíce dílů jako pojistku jeho udržení. Zbytečný risk v takových případech nikdy neznamená zisk. Ale tentokrát mi to vyšlo, a do podzimu se maličký trs přece jenom trochu rozrostl, takže bude teprve nyní aspoň z čeho množit.
Co se týče samotného pěstování, neznámá rostlina z chodníku Risco se v ničem neliší od ostatních druhů, o jejichž pěstování jsme v minulosti v této rubrice psali. Vše nasvědčuje tomu, že v budoucnu u ní lze počítat s keříčkovitým nárůstem
, a tudíž i s možností jejího tvarování. I na plném slunci si celoročně udržuje zelenou barvu listů, a jen v období krátkého letního klidu jejich povrch získává lehce růžový nádech, zatímco uprostřed české zimy jsou listy naopak sytěji zelené.Protože je naše rostlina umístěna hned u vchodu do skleníku, vídám ji i přes zimu téměř každý den. Připomíná mi příjemné, i když trochu vzrušující chvíle na chodníku Risco, kam mne to od té doby táhne jako magnet.
Na úvodním snímku je ještě docela mírný začátek chodníku Risco s městečkem Buenavista del Norte hluboko dole. Na druhém Monanthes laxiflora a M. polyphylla, rostoucí hned vedle sebe na skalních stěnách kolem chodníku. Na obr.č.3 je naše „kořist“ z chodníku Risco, chystající se kvést v měsíci květnu, na obr.č. 4-5 tatáž rostlinka již kvetoucí v červnu. A na závěr ještě jeden pohled na stejnou rostlinu, chystající se v polovině října zvolna k umělému zimnímu spánku, a stále ještě zasazenou v květináčku o průměru 5,5 centimetru.
