sukulenty.estranky.cz

Na počátku předloňského léta se u nás v Pávově ocitla jedna z nejpodivuhodnějších rostlin, jakou jsme kdy pěstovali. Podobně jako zástupci rodů Myrmecodia nebo Hydnophytum, i tato krasavice z pralesů Ekvádoru v přírodních podmínkách hostí ve svých útrobách kolonie mravenců. Monolena primuliflora je jedním z patnácti zástupců rodu, patřícího k čeledi Melastomataceae. Rostliny rodu Monolena lze nalézt v pralesích od Guatemaly přes Peru a Ekvádor až po Brazílii. Tato je známa již od druhé poloviny 19. století a její popis zveřejnil roku 1870 anglický lékař a botanik Joseph Dalton Hooker (1817-1911), svého času též ředitel Královské botanické zahrady Kew.

Základem rostliny je kaudex zvláštního a těžko definovatelného tvaru. Ze všeho nejvíce mi připomíná zázvor, a to nejenom tvarem, ale také hnědým zbarvením povrchu. Z něho vyrůstají listy na dlouhých řapících. Jejich čepel je krabatá, připomínající třeba listy některých druhů begónií. Mladé listy bývají červenofialové, ale toto zbarvení se z jejich ploch postupem času zcela vytrácí. Listy naší rostliny dosahují délky až 20 cm a šířky v rozmezí 10-12 centimetrů. Přestože jich není mnoho, vyrůstají z hlízy na mnoha místech a rostlina tak na okenním parapetu zabírá značný prostor. Protože listy nejsou sukulentní, na nedostatek vláhy reaguji svěšením. 

Nepodařilo se mi nikde nalézt ucelenější pojednání o této rostlině a především jejím praktickém pěstování v amatérských podmínkách. Proto nejprve nastalo období pokusů a zkoumání. Vycházel jsem z předpokladu, že v přírodě obývá Monolena primuliflora přistíněná stanoviště a s největší pravděpodobností i místa velmi vlhká. Některé druhy údajně rostou také epifyticky. Z podmínek v její jihoamerické vlasti vyplývá, že to bude rostlina teplomilná. Proto jsme ji umístili v naší prosklené verandě na místo, kam dopadá jen krátkou chvíli odpolední slunce. Na zimu ji pak stěhujeme na okenní parapet v bytě, kde celé toto období tráví ve společnosti rostlin rodů Myrmecodia a Myrmephytum. Na  jejich zimní stanoviště svítí sice skoro celé odpoledne, ale slunečných dnů samozřejmě v zimě nebývá mnoho a doba svitu je krátká.

Co se týče zálivky, od jara do podzimu na ní rozhodně nešetříme. Dá se říci, že substrát s výrazným podílem rašeliny bývá v nejteplejších měsících roku takřka neustále vlhký. Rostlinu nikdy nezaléváme vydatně, ale spíše v malých dávkách téměř každý den a vždy shora přímo na listy. Rostlině toto kropení dělá velmi dobře a vytváří v jejím bezprostředním okolí alespoň na chvilku příjemné pralesní klima. V zimě dostává vodu jednou týdně, stejně jako všechny ostatní pokojovky v naší domácnosti. Navíc ji ještě občas pokropíme nebo porosíme, aby lépe snášela suchý vzduch vytápěné místnosti. Takto ostatně přilepšujeme i všem dalším myrmekofytům v naší péči. Hnojivo od nás monolena zatím nikdy nedostala, a nic se v tomto ohledu nezměnilo ani ve chvíli, kdy se k naší velké radosti objevily zárodky prvních květů. K tomu došlo někdy na sklonku prázdnin a budoucí květy byly v té době dokonale obaleny průsvitnými zelenými listeny. První světle růžové kvítky (mohou prý být i bílé) se na koncích dlouhých stvolů otevřely na přelomu září a října. Bylo jich sice požehnaně, ale zdály se být tak trochu náladové. Málokdy se otevřely naplno a když už se tak stalo, zrovna jsme nebyli doma nebo neměli v návalu práce čas na jejich fotografování. Možná jim také ke spokojenosti chybělo ono zmíněné vlhké mikroklima, protože v době kvetení už teploty v zimní zahradě nedovolovaly pravidelné kropení.

Monolena primuliflora se nezdá být rostlinou choulostivou, jen podle našeho pozorování velmi špatně snáší déle trvající sucho. Zatímco na stejném stanovišti pěstované rostliny rodu Myrmecodia na suché období nijak zvlášť nereagují, rostlina z dnešního článku dává nouzi o vodu najevo nejenom zmíněným vadnutím listů, ale také měknutím zásobního orgánu.  Zanedlouho po zálivce se však tento naplní vodou a opět je tvrdý. 

Monolena primuliflora rozhodně není typický sukulent, přesto se při troše snahy dá podobně pěstovat. Na rozdíl od většiny klasických sukulentních rostlin se však spokojí s minimem slunečních paprsků a celoročně je to ideální okenní rostlina.  Navíc bez problémů v teple bytu zimuje, i když jí během krátkých dnů postupně opadá většina listů. Zjara však narostou nové, barevnější a rostlina s příchodem delších dnů celkově ožije. Letos vyzkoušíme poprvé její letnění v polostínu pergoly, kde míváme i voskovky, ceropegie, sukulentní africké begonie a další rostliny, které plné slunce až tolik nemusejí. Čerstvé povětří v nejteplejších měsících českého léta jí určitě udělá dobře. 

Tato zvláštní rostlina z dalekých krajin bývá v posledních letech občas nabízena i u nás, protože ji začaly ve velkém množit západoevropské pěstírny. Na rozdíl od klasických sukulentů má tu výhodu, že ji nový majitel po zakoupení nemusí urychleně přesazovat z kokosové směsi, protože se jí právě v ní daří docela dobře. Nějaký čas v ní také určitě bude spokojeně růst a při troše štěstí i kvést. My jsme ji nechali v původní směsi skoro půl roku a teprve poté přesadili do směsi velice podobné, jen s větším obsahem rašeliny a přídavkem sypkého materiálu. V tomto ohledu se nabízí třeba dnes stále populárnější liapor, dříve známý jako keramzit. Dnes bývá ovšem nabízen v mnohem drobnější zrnitosti, a stejně jako kokos nebo rašelina docela dobře drží vodu, což je v případě rostliny z dnešního článku především v letním období velmi užitečné a prospěšné. 

Každopádně je tady rostlina velice zajímavá a neokoukaná. Jen s jejím množením nám zatím chybějí zkušenosti. Nabízí se patrně jen výsev drobných semen, která jsme sklidili v loňském roce ze dvou nebo tří plodů. Ty se na koncích dlouhých květních stvolů vytvořily samovolně bez našeho přičinění a vyzrávaly asi dva měsíce. Blíží se jaro, takže i čas to poprvé zkusit. Už jen pomyšlení na miniaturní monoleny mi připadá zajímavé.

Na úvodním snímku je skoro celá Monolena primulifolia, úplně celá se fotí dost těžko. Na druhém je kaudex zvláštního tvaru a první srpnový zárodek budoucího květenství v jeho úpatí. Další jsou na obr.č.3 a na čtvrté fotografii už jsou zářijová poupata těsně před otevřením. Pátý snímek z října zachycuje otevírající se květ, a na závěr ještě jeden z posledních podzimních květů na sklonku stejného měsíce.