NANANTHUS BROOMII
Jihoafrický drobeček Nananthus broomii se stal jednou z nejcennějších kořistí z mé předloňské návštěvy zavírání kaktusářské sezóny v Chrudimi. Při pohledu na dokonalou zmenšeninu známého druhu Nananthus vittatus jsem tehdy rychle zapomněl na svá předsevzetí, že před zimou už nic nového do sbírky pořizovat nebudu.
Pěstování pro mne nového druhu jsem se ale nemusel nijak zvlášť obávat, protože příslušníci rodu Nananthus patří k tomu vůbec nejodolnějšímu, co čeleď Aizoaceae pěstitelům nabízí. Horší to bylo s ověřování identity rostliny. Rod Nananthus totiž sdružuje rostliny navzájem si velice podobné, lišící se často opravdu jen v nepatrných detailech. Navíc jsou jeho příslušníci blízce zpřízněni ještě s rostlinami rodů Aloinopsis a Rabiea, takže i druhový stav rodu Nananthus je značně pohyblivý (6-20 druhů), podle toho jak který botanik na problematiku jejich zařazení nahlíží.
Častý je také názor, že Nananthus broomii je totožný právě s nejznámějším a nejčastěji pěstovaným druhem N. vittatus, který je však podle všech známých popisů ( i ve skutečnosti) výrazně větší, a to i po letech našich pokusů o jeho miniaturizaci pěstováním s povysazenými kořeny v keramických miskách! Každopádně jsem domů přivezl rostliny odlišné (i když vzhledově podobné) od těch, které už jako Nananthus vittatus pěstujeme více než dvacet let! Dá se říci, že se jedná o jejich dokonalé zmenšeniny!
Také v české sukulentářské encyklopedii (L.Kunte - Z.Ježek) je Nananthus broomii uveden jako samostatný druh (jinde zase třeba jako synonymum), a fotografie rostliny v této knize přesně odpovídá tomu, co jsem já koupil na burze v Chrudimi. V knize je rostlina označována jako sběratelsky ceněná miniatura. Také si jí náležitě cením, zvláště od chvíle, kdy jsem spatřil její podzemní část! Ještě jsem se v knize dočetl, že N. broomii pochází z centrálních oblastí JAR, odkud je (alespoň si to myslím) i drtivá většina ostatních zástupců tohoto rodu.
Lístky této miniatury dosahují délky 12-15mm, při maximální šířce pouhých pěti milimetrů! Jsou hustě nahloučeny a vyrůstají ze výrazně ztloustlých kořenů. Když jsem rostliny zanedlouho po převezení domů přesazoval, nestačil jsem se divit! Celá nadzemní část rostlin sice dosahovala průměru jen 3-4cm, ale podle té zásobárny vody v podzemí se zjevně jednalo o kytky již dávno dospělé. To se potvrdilo o zhruba dva měsíce později (listopad 2010), kdy se ve spleti dužnatých listů objevila první docela nenápadná poupata, díky drobným bradavičkám na svém povrchu dokonale splývající se svým nejbližším okolím. Bohužel se květy neotevřely, protože zamračené počasí tomu zrovna toho roku nepřálo.
O rok později bylo všechno jinak. Poupata se začala oproti předchozímu roku objevovat se značným zpožděním až okolo vánoc, takže prvních kvítků jsme se dočkali teprve v poslední lednový den letošního roku. Venku mrzlo jen praštělo, a ve skleníku se při 5-10°C kvítkům prostě otevírat nechtělo a nechtělo, přestože venku panovalo slunečné počasí. A tak jsme je museli trochu oklamat. Dvě rostliny jsme přenesli do prosklené verandy, kam slunce svítí od rána do večera, a kde je za slunečných dnů přece jenom o poznání tepleji. Díky stěhovacímu manévru jsme se na novém stanovišti květů dočkali již za necelou hodinku! Vykvetly obě přenesené rostliny najednou, a každá trochu jinak. Průměr největších květů přesahoval 20 mm, velikost nejmenších pouhých 12 milimetrů! Květy se pak otevíraly ještě několik následujících dnů vždy odpoledne, a zůstávaly otevřené ještě ve chvíli, kdy už venku byla skoro tma!
Drobné rozměry rostlin a jejich řepovité kořeny nabádají k opatrnosti s vodou. Naše rostliny sice zaléváme celoročně bez výraznější přestávky, ale vždy raději jen v menších dávkách. V chladnu ale raději dlouho nezaléváme vůbec, než to jedinkrát s vodou přehnat! Podzemní zásobárny těchto miniatur jsou zárukou, že bez vody rostliny vydrží neuvěřitelně dlouho (nechtíc u jiného druhu máme spolehlivě vyzkoušen více než rok!). Zároveň je zde nebezpečí, že pokud budou takové kořeny stát přiliš dlouho v mokru, mohou začít zahnívat! Riziko hniloby je u druhů s řepovitými kořeny vždycky o trochu vyšší než u ostatních příslušníků čeledi Aizoaceae. V době letních veder si rostliny vybírají krátký oddychový čas, pokud zrovna není léto tak příznivé jako bylo to loňské, a v té době je raději nezaléváme vůbec! Další možností je přestěhovat rostliny po dobu veder do polostínu, ale po zbytek roku jim musíme dopřát slunečních paprsků maximum. Podle intenzity světla bývá proměnlivé i zbarvení bradavičnatých listů, kolísající od sytě zelené v zimě až po šedozelenou nebo fialovozelenou uprostřed českého léta.
Při pohledu na podzemí těch drobných rostlinek z jihu Afriky mívám samozřejmě nutkání připravit hezkou keramickou misku a jejich kořeny alespoň kousek povysadit. Obrnil jsem se však trpělivostí, a zatím dodržuji slib, který jsem dal sám sobě. Ještě aspoň dva roky života pod zemí, a pak se uvidí! Zato se letos zjara chystám alespoň jednu rostlinu začít pěstovat až do pozdního podzimu venku pod širákem bez jakékoliv ochrany proti slunci a dešti, stejně jako pěstujeme už nějaký čas příbuzenstvo z rodů Corpuscularia nebo Titanopsis.
A ještě jednu drobnou radu na závěr. Především v zimě, kdy zaléváme přece jenom méně, rostliny obětují část starších listů. Ty žloutnou, a posléze zasychají (viz fotografie). Vyplatí se je průběžně odstraňovat, protože právě v jejich bezprostřední blízkosti si rády vyhledávají úkryt vlnatky. V případě rostlin rodu Nananthus nelze příliš snadno odstraňovat ani úplně suché zbytky listů, které jsou tvrdé, a na rostlinách se drží zuby nehty. Nejvhodnějším nástrojem tak zůstávají malé nůžky, protože pinzetou často utrhneme se suchými zbytky i zdravé listy!
Nananthus broomii je ideální rostlinou pro okenní pěstitele, protože dospělé květuschopné rostliny se spolehlivě vejdou do květináčků o průměru 5,5 centimetru! Pokud se nic zvláštního nepřihodí, v bytě i spolehlivě vykvetou. Na rozdíl od většiny příbuzenstva z čeledi Aizoaceae je na ně v tomto ohledu docela spoleh!
Na úvodní fotografii, a pak ještě na dvou závěrečných, je výsledek letošního oklamání našich jihoafrických trpaslíků uprostřed českých mrazů. Na druhém a třetím snímku vidíte co tomu předcházelo, a jak nenápadně splývají poupata s bradavičnatými lístky, z nichž část postupně během zimy zasychá. Na obr.č.4 je jedna z rostlin při přesazování, kdy jsme měli jedinečnou možnost spatřit její podzemní zásobárnu vody!
