sukulenty

Je chudák taková nějaká malá, pomyslel jsem si při pohledu na ni. Holanďani ji asi napumpovali nějakým retardérem nebo čím, napadlo mne, když jsem její trsy doloval z té jejich tvrdnoucí kokosovo-rašelinové směsi. Říkal jsem si že jakmile je převedu do našeho sukulentářského substrátu a začnu normálně zalévat, co nevidět budou vypadat úplně stejně jako všechny ostatní variegáty, jichž nám za ta léta už prošlo rukama nepočítaně a mezi nimiž mne zpočátku vůbec nenapadlo hledat nějaké odlišnosti. Teprve časem jsem si začal pozorněji všímat vzorů na jejich nádherných květech. Pouhé dvě barvy v nejrůznějších odstínech a snad stovkách kombinací z dílny matky přírody, díky jejíž nezměrné fantazii se člověk nechává neustále překvapovat. Kdybychom bývali postupně nafotili všechny ty jejich nádherné silně zapáchající květy, vzniklo by minimálně pestré leporelo, a dost možná i docela zajímavé pexeso. Ale ty droboučké rostliny odněkud z holandské pěstírny zrovna jako na potvoru kvést nehodlaly. 
Četl jsem někde názor, že přešlechtěné kytky ztrácejí schopnost kvést, což je samozřejmě nesmysl, protože přesně z opačného důvodu jim přece šlechtitelé věnují (kromě jiného) svoji pozornost i čas. Leda tak nějaké nepovedené, ale ty oni by nikdy nepřiznali, stejně jako ten filmový malíř v Kersku. Kdyby se dílo šlechtitelské nepovedlo, nedostane vůbec šanci zabírat místo na slunci a nebude množeno a ve vozících a platech poté distribuováno mezi lid pěstitelský po celém světě. Není všem dnům konec, říkal jsem si a tiše sledoval, jak nejmladší výhonky ještě nedávno maličkých trsů atakují okraje květináčků. Nejvyšší čas dát jim zase trochu prostoru, aby se jejich drobná tělíčka měla znovu kam rozrůstat.
Co ještě před rokem rostlo v holandských květináčcích 5,5cm, najednou bylo tak akorát v plastových miskách o průměru 12cm, které jejich výrobce nazývá žardinky. Trsy po obvodu posílily o desítky nových stonků, jen výjimečně dosahujících výšky docela obyčejné zápalky. A obyčejná česká zápalka zase nedosahuje ani celých pěti centimetrů! Kdo někdy klasickou smrdutku pěstoval, dobře ví jakých délek jsou její stonky schopny dosáhnout, a to nemluvím o těch, které trpěly nedostatkem slunce a zároveň přemírou vody. Tyto se však i v nadstandartních podmínkách držely nadále hezky při zemi. Misky s nimi jsme umístili na plné slunce do letního makroloňáku. Na rozdíl od jiných rostlin stejného druhu sluneční paprsky jejich drobná tělíčka nezbarvovaly do červenohněda. Stonky zůstávaly i na letní pražírně zelené, a nejinak tomu bylo i s příchodem podzimu, který je pro tuto rostlinu tradičně obdobím kvetení. Loni už jsme se dočkali. 
Od chvíle, kdy se po úbočích trsů začaly objevovat zárodky budoucích poupat, cloumala mnou zvědavost jaké asi budou jejich květy. Ukáže se nakonec, že se jedná o nějakého mezirodového křížence? Nebo to bude květ tradičního tvaru a dvou notoricky známých barev, jen opět v nějakém úplně novém provedení? Srpnová poupata byla spíše ojedinělá, zato na sklonku září se jich objevovalo čím dál více. Odjížděli jsme na dovolenou, a tak jsem se smíříl s tím, že o květy zase přijdeme. Jeden se ale stihl otevřít ještě před naším odjezdem.
Na první pohled se ničím zvlášť nelišil od klasických a nejčastěji se vyskytujících květů tohoto rostlinného druhu, který se nyní jmenuje Orbea variegata, zatímco v době našich sukulentářských začátku ještě Stapelia variegata a o jehož pěstování jsme v minulosti v této rubrice již psali (viz hledač). Jedinou anomálií, patrnou na první pohled, byly o trochu menší rozměry květu, než na jaké býváme u většiny variegát zvyklí. Ani jeho průměr, podobně jako délka stonků kvetoucí rostliny, nepřesahoval délku zmíněné zápalky. Zaujala mne také výrazná převaha tmavého zbarvení na cípech květu, protože většinou se setkáváme s pravým opakem. Teprve na pořízených fotografiích jsem si s odstupem času květ prohlédl pěčlivěji. To už bylo po návratu z dovolené, kdy jsem s úlevou zjistil, že většina poupat na rostlinách stále ještě drží. Na fotografii dosud jediného květu mne zaujal především prstenec v jeho středu, který za normálních okolností bývá kulatý (okrouhlý), u některých typů květů i více či méně plasticky vystupující a nejrůzněji zbarvený. Jenomže u tohoto květu měl prstenec tvar pětiboký s převahou světlé části po celém svém obvodu. 
A pak rozkvétaly postupně další a další květy. Vrchol kvetení nastal na počátku listopadu, kdy se většina ostatních sukulentů již pomalu ukládá k okolnostmi vynucenému zimnímu spánku. Všechny květy se zdály být podobné tomu premiérovému. Jejich průměr se pohyboval v rozmezí 40-45mm, opět na nich převažovala tmavá, mnohdy dokonce ještě markantněji než na květu premiérovém.
Pokaždé když se objeví na některé rostlině Orbea variegata zajímavý typ květu, snažím se ji označit a zkusit následně namnožit. Jenomže jakmile nastane jarní shon, vždycky se něco pokazí a předsevzetí vezmou za své. Rostliny s různými typy květů se nakonec promíchají, a někdy k nim ještě přibydou další od jiných pěstitelů. Zdá se, že tentokrát budu mít více štěstí, protože tyto droboučké rostliny se s ostatními variegátami prostě a jednoduše zaměnit nedají.
Hledal jsem v odborné literatuře i na internetu nějakou zmínku o existenci miniaturní formy známé „smrdutky“, ale nenalezl jsem vůbec nic. Ve slavném Jacobsenově sukulentlexikonu (NDR, 1983) je uvedeno dokonce rovných dvacet poddruhů této rostliny (to ještě jako Stapelia variegata), ale mezi nimi nic jako „minor“ nebo „minima“. Pokud by byla Orbea (Stapelia) variegata zkřížena s něčím výrazně menším z čeledi Asclepiadaceae, podle mého soudu by to muselo zanechat alespoň minimální stopu v květech křížence. Ale možná se mýlím, protože v genetice se nevyznám a příroda je mocná čarodějka, o čemž nás přesvědčuje každou chvíli. Na druhou stranu je docela snadné smířit se s platností jednoho starého pořekadla, které praví že co je malé, to je milé! 
Na úvodním snímku je premiérový květ miniaturního typu smrdutky z 5. září loňského roku. Následuje dvojice fotografií poupat z konce října, na první z nich je navíc obyčejná zápalka kvůli zvýraznění nepatrné výšky stonků. Další dva snímky kvetoucích rostlin byly pořízeny na počátku listopadu. Poslední dvojice obrázků je srovnávací. Nejprve ještě jeden květ drobné formy Orbea (Stapelia) variegata a hned za ním následuje jeden o rok starší letní květ s převahou žluté a tradičně kulatým (okrouhlým) středovým prstencem a všudypřítomnou mouchou, která k letnímu kvetení neodmyslitelně patří!