Jdi na obsah Jdi na menu
 


Není ZEBRINA jako ZEBRINA

7. 11. 2017

dscn6642.jpg

Huernia zebrina roste na jihu Afriky na obrovském areálu, zahrnujícím kromě severních provincií JAR také Botswanu, Zimbabwe, Namibii, Mozambik a Swazijsko. Není tedy divu, že se některé populace rostlin liší od ostatních. Poprvé jsme o pěstování Huernia zebrina v této rubrice psali již 14.6. 2009. Od té doby uplynula spousta času, během něhož jsme napěstovali možná i stovky rostlin tohoto druhu, z nichž většina putovala v balíčcích k našim zákazníkům a další vyvolávaly prostřednictvím svých nápadných květů údiv návštěvníků naší sezónní prodejny v jihlavské ZOO. Květy všech byly stejné nebo velice podobné, barvami hýřící a svým vzhledem připomínající spíše průmyslové výrobky z umělé hmoty než výtvor matky přírody. dscn1098.jpgDocela nedávno se k nám dostala rostlina, jejíž květy nás načisto ohromily. Získali jsem ji s jmenovkou Huernia insigniflora, ale jakmile se první neskutečně ploché poupě proměnilo v květ, bylo jasné že všechno je jinak. O její příslušnosti k zebrinám už nebylo pochyb, jen v provedení XXL. Pátrání po opravdové totožnosti rostliny netrvalo dlouho. Výsledkem je Huernia zebrina subsp. magniflora, tedy pojmenování velice výstižné (zebrina velkokvětá, dalo by se říci). Literatura v případě tohoto poddruhu uvádí maximální velikost květů 8,5cm, ale ten premiérový v našem letním makroloňáku dosáhl pouze lehce nad šest centimetrů. I tak nás ohromil nejen svojí velikostí, téměř dvojnásobnou než jsme zvyklí u „normálních“ zebrin, ale také intenzitou barev. Shodou okolností zrovna v den jeho otevření kvetla i jedna z našich rostlin Huernia zebrina v klasické podobě. Díky tomu mohly vzniknout porovnávací fotografie, které mají mnohem větší vypovídací hodnotu než sebepodrobnější popisy.dscn1100.jpgZatímco klasická Huernia zebrina (subsp. zebrina) s menšími květy je známa již od roku 1909, robustnější populace byly popsány E. Phillipsem v roce 1936 jako Huernia zebrina var. magniflora a teprve v roce 1988 povýšeny na subspécii známým anglickým botanikem, taxonomem a znalcem jihoafrické sukulentní flóry „Larrym“ Leachem (vlastními jmény Leslie Charles). V současné době naopak někteří botanici robustnější typy rostlin vůbec nepovažují za taxonomicky odlišné. Laicky bych předpokládal, že populace „magniflor“ rostou pospolu v určité oblasti a izolovaně od ostatních. Opak je však pravdou. dscn1130.jpgNejvíce velkokvětých zebrin lze sice spatřit na severovýchodě JAR při hranicích s Mozambikem a další pak v Zimbabwe. Izolované populace se ale nacházejí i v Botswaně a další dokonce až na opačném konci afrického jihu v severní a jižní Namibii. Rozdílná je zákonitě i nadmořská výška, v níž populace obou poddruhů rostou. Její rozmezí se pohybuje od 200 do 1300 metrů!
I méně všímavý pěstitel je schopen jednotlivé poddruhy rozlišit i bez květů. Poupata obou jsou sice v počáteční fázi úplně stejná, ale jakmile povyrostou, už je rozdíl mezi nimi markantní, což se netýká pouze jejich velikosti. Poupata subsp. magniflora jsou totiž oproti poupatům zebrin klasických nezvykle plochá. Laicky by se dalo říci, že rozdíl mezi nimi je jako mezi barevnými televizory Tesla Orava, na něž se kdysi stály dlouhatánské fronty, a těmi plochými s obřími obrazovkami, kterých si dnes člověk může bez fronty koupit třeba třicet najednou, když na ně má peníze a místo.dscn1126.jpgStejně laické přirovnání lze použít také u květů obou poddruhů. Vypouklé středové prstence obou připomínají známé koblížky Choco Donuts, jaké jsme před nedávnem pojídali k snídani v hotelu na naší podzimní dovolené. Jen v případě subsp. magniflora jsou s polevou hořkou, zatímco u klasické zebriny z čokolády mléčné. Obě ale nepostrádají své kouzlo a hned tak svému pěstiteli nezevšední.
Huernia zebrina subsp. magniflora je robustnější celkově. V literatuře bývá uváděno, že rostliny velkokvětého poddruhu mají stonky jen čtyřboké, zatímco ty běžnější bývají pěti až šestižeberné. Při ohledání našich kvetoucích rostlin v letním makroloňáku jsem zjistil, že čtyři žebra mají úplně všechny.dscn1128.jpgNejkrásnější rostliny Huernia zebrina, bez ohledu na poddruh, jsou ty pěstované na plném slunci a dobře větraném stanovišti. V makroloňáku jejich stonky získají na počátku léta šedozelené zbarvení, mnohdy s výraznou kresbou, zůstávají poměrně nízké a narůstají hustě. Naše rostliny od pozdního jara do podzimu zaléváme v malých dávkách dvakrát týdně, ale k tomu ještě poměrně často kropíme, především za teplých letních večerů. Jakmile se objeví v úpatích mladých stonků po obvodu trsů první zárodky poupat, snažíme se udržovat substrát neustále mírně vlhký, aby poupata zbytečně nezasychala. Jakmile dosáhnou určité velikosti, už nic podobného nehrozí. dscn1170.jpg 
První poupě subsp.magniflora nakonec vydrželo k naší velké radosti nasucho i celé dva týdny naší dovolenkové nepřítomnosti, zatímco dvě menší zaschla. Rostlina je prostě v podvědomém boji o záchranu druhu obětovala. Trvanlivý byl i samotný květ. Poprvé jsme jej měli možnost spatřit 11. října a hned následujího dne byly pořízeny srovnávací fotografie. Protože jsme se premiérového květu nemohli nabažit, znovu jsme ho zvěčnili ještě deset dnů po otevření (ještě maličko více otevřený). V plné kráse jsem jej spatřil také o dalších deset dnů později, když jsem v podvečer 31. října kontroloval horní parapety ve skleníku, který bude jejich zimovištěm. dscn1172.jpgMnožení Huernia zebrina je snadné a lze předpokládat, že u robustnějšího poddruhu tomu bude podobně. Odlomené řízky ponecháme ležet pod parapetem třeba i dva nebo tři týdny nasucho. Po této době se zpravidla poblíž místa odlomení objeví jemné hrbolky, signalizující brzké čekací kořeny. V této fázi rovnou sázíme do mírně vlhkého substrátu, poté kořenící řízky umístíme do polostínu a občas pokropíme vlažnou vodu, stimulující tvorbu nových kořenů. Jakmile lehce svraštělé stonky nasají vodu a viditelně se zvětší jejich objem, můžeme je už bez obav vystavit plnému slunci a začít s pravidelnou zálivkou. Výše uvedený postup samozřejmě platí pro množení pozdně jarní nebo letní, v zimě vyžaduje vegetativní množení trochu více pozornosti a každopádně musíme vynechat zmíněné kropení.
Huernia zebrina se ukazuje jako jedna z nejodolnějších rostlin čeledi Asclepiadaceae, jakou jsme kdy pěstovali. Je už dlouhá léta stálicí naší sbírky a doufám, že podobně tomu bude i s její velkokvětou podobou, která nám během letošního podzimu přinesla tolik radosti.
Na úvodním obrázku z loňského září je kvetoucí trs klasické Huernia zebrina, na dalších dvou robustnější subsp. magniflora, kvést se teprve chystající. Na plochém poupěti je již patrná prosvítající kresba budoucího květu, jehož fotografie zblízka následuje. Snímky č.5 a 6 z letošního 12. října jsou srovnávací, vlevo je samozřejmě subsp.magniflora. A na závěr ještě dva pohledy na velkokvětou zebrinu, pořízené o devět dní později.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář