sukulenty

O této droboučké rostlině z jihoafrického vnitrozemí (Great Karoo) by se dalo bez nadsázky prohlásit, že je to „velká krása na malém území“! Rostliny na obrázcích v tomto článku jsou zasazeny do květináčků o průměru 5,5cm, a vypadá to, že se v nich ještě po nějaký čas mají stále kam rozrůstat. S živými rostlinami Neohenricia sibbettii jsem se poprvé setkal až loni na podzim při zavírání kaktusářské sezóny v Chrudimi, a byla z toho láska na první pohled! Koupil jsem proto rovnou čtyři, a s uspokojením mohu konstatovat, že všechny u nás zatím spokojeně rostou, a dokonce i začínají kvést!
Rod Neohenricia patří do čeledi Aizoaceae, a podle některých botaniků se jedná o rod monotypický, přičemž jediným jeho zástupcem je právě N. sibbettii. Jiné prameny kromě této rostliny uvádějí ještě Neohenricia spicata. Rod byl ale v každém případě nazván na počest dámy, jejíž celé jméno zní Marguerite Gertrude Anna Henrici (1892-1971). Byla to švýcarská botanička, žijící a působící na jihu Afriky. Druhové jméno rostliny je zase spojeno s Cecilem Jamesem Sibbettem (1881-1967), politikem, přírodovědcem, ale také svého času presidentem jihoafrické přírodovědné společnosti a předsedou správní rady zdejší Národní galerie!
Když jsem rostlinky přivezl domů, postavil jsem je pro jistotu do polostínu, ačkoliv už byl konec září, protože jsme druhý den odlétali na Madeiru!Když jsme se za dva týdny vrátili, s úlevou jsem zjistil, že husté koberečky z drobných lístků s bradavičnatým povrchem jsou v naprostém pořádku. Informací o způsobu pěstování této miniatury jsem příliš nenalezl, a tak jsem začal systémem opatrných pokusů, jak to dělávám se všemi pro mne dosud neznámými rostlinami.
Se světlem jsem měl jasno, a dopřál jej rostlině maximum možného, což bývá během českého podzimu už trochu problém. S vodou to bylo horší, takže raději v malých dávkách, ale pravidelně. Rostlinky naštěstí na vodu reagují vcelku spontánně, podobně jako třeba jejich příbuzné z rodu Frithia (viz článek v rubrice „Pěstitelská praxe“).
Po zálivce listy rychle zvětší svůj objem a rostlina tím pádem opticky výrazně poporoste. V následném období sucha se zase vše postupně vrací k původnímu stavu. Jakmile se tak stane, je čas na další zálivku, ale spěchat se s ní v případě Neohenricia sibbettii rozhodně nemusí! Po celou zimu (okolo 10°C) byly tedy rostliny v mírném pohybu, ale neřekl bych, že by nějak zvlášť viditelně přirůstaly. Až zjara výrazně zesílily, protože dostávaly díky množství slunečných dnů více vody a přesunul jsem je těsně pod stropní sklo v našem skleníku.
Na přelomu dubna a května se objevilo první poupě na prohnuté tenké stopce, vyrůstající z boku trsu. A po něm přišly další. Viděl jsem květy už předtím na internetu i v jedné zahraniční odborné knize, ale naživo nikdy. Samozřejmě jsem se těšil na první kvítek a sledoval, jak se poupě každým dnem zvětšuje, ale stále ne a ne se otevřít. Tak to šlo pár dnů, a z horního skleníku jsem proto rostlinu přenesl na sluneční pražírnu do makrolonového letního průchoďáku. Jednoho večera těsně před setměním mi konečně došlo, že Neohenricia sibbettii kvete v noci! Netušil jsem to, a kytička mne udržovala tak dlouho v nevědomostidíky tomu, že k ránu se její poupě zase pokaždé vrátilo do výchozí polohy tak dokonale, že vypadalo jako ještě neotevřené! A tak došlo na provizorní noční focení, protože květy se zpravidla otevíraly až kolem osmé hodiny večerní!
Kvítky jsou žlutavé, a jejich okraje mají slabě růžový nádech. V průměru měří jen maličko přes jeden centimetr, takže i v tomto ohledu se v případě N. sibbettii jedná o rozměry nepatrné (listy d.10-15mm, š. 5-7mm). Měl jsem z nich ale o to větší radost, když jsem si uvědomil, jak snadno jsem o ně mohl díky své neznalosti přijít!
Neohenricia sibbettii roste v přírodě v mělkých pískovcových prohlubních, a proto i v kultuře vystačí s malým množstvím substrátu, který u podobných rostlin raději míchám s velkým podílem říčního písku (více než 50%). Chudá půda rychle vysychá, a zároveň drobné rostlinky chrání před příliš bujným nárůstem, a to především v období s trvalejším nedostatkem světla.
Z několika zdrojů na internetu jsem pochopil, že se jedná o kytku se zimním růstem, ale nikdy si nejsem jist, zda autoři myslí zimu evropskou nebo tu na jihu Afriky. Každopádně se mi po dosavadních zkušenostech jeví, že pěstování by mohlo být velice podobné jako u rostlin rodů Titanopsis nebo Aloinopsis, tedy hlavní růstová období jaro a podzim, pauza uprostřed českého léta a ještě jedna krátká v zimě, ale ta je spíše vynucená nedostatkem světla a omezenou (příp. žádnou) zálivkou.
Zajímavou věc jsem se dozvěděl na jednom zámořském webu. Píše se tam, že Neohenricia sibbettii je u nich používána jako podrost pod stromkovité sukulenty se zimním růstem, jakými jsou např. Pachycormus, Tylecodon nebo Sarcocaulon!
Podobně se zatím experimentovat nechystám. Neohenricia sibbettii bude ještě dlouho zkušební rostlinou, kterou se hodlám postupně naučit rutinně pěstovat, jako předtím titanopsy a aloinopsy, případně i množit. V literatuře bývá uváděno, že množení je snadné i vegetativní cestou zakořeňováním bočních výhonů. Jakmile naše rostlinky ještě trochu zmohutní, určitě to zkusím a o své zkušensoti se s čtenáši našich stránek potom rád podělím. Už teď ale mohu opatření si této jihoafrické miniaturky s nádherně zdobenými listy vřele doporučit, zvláště pak těm pěstitelům, kteří nemají za okny místa nazbyt! Slogan o tom, že co je malé to je milé, platí v případě Neohenricia sibbettii doslova!
Úvodní fotografie byla pořízena loni v říjnu, kdy jsem po návratu z dovolené rostliny poprvé přesadil do „svého“. Následuje první poupě na počátku května, a pak dva pohledy na noční kvetení. Na obr.č. 5 je jedna z našich N. sibbettii mezi svými, v tomto případě rostlinami Fenestraria rhopalophylla. A na závěr „letecký“ pohled na jednu z rostlin v současnosti. Stále se ještě nacházíme na území o průměru pouhých pěti a půl centimetru!