Nevšední PŮVAB STAPARESIÍ
Ať si kdo chce co chce říká, sukulentní kříženci mají něco do sebe. Alespoň tedy někteří. Mají prostě něco, co matka příroda i při své nezměrné fantazii a možnostech ještě nestačila stvořit, nebo to prozatím zůstalo ukryto zraku profesionálních botaniků i amatérských botanických cestovatelů. Nám, amatérským pěstitelům, přinášejí takové rostliny nejedno milé překvapení, které ovšem může zarputilým zastáncům sukulentní čistoty klidně přivodit zravotní újmu. Jak už bylo kdysi řečeno, většinu známých kříženců vytvořili zahradníci s úmyslem přinést na trh něco nového, neokoukaného a přitom odolného. Oškliví kříženci obvykle zmizí ještě dříve, než se na veřejnost dostanou, nebo pak o něco později, protože je prostě nikdo nechce. Trh je v tomto ohledu neúprosný v každém oboru lidské činnosti. Díky němu se k nám nakonec dostanou jen ti nejzdařilejší. Nutno dodat, že stvořiteli mnohých hybridů jsou i věhlasní botanikové a sukulentní znalci, které zmínění ochránci botanické čistoty mají za vzor, a snad jim proto ty jejich „hříchy“ snáze odpouštějí. A pak ještě existují kříženci, kteří vznikli zcela nahodile. Prostě se to „sprsklo“, jak říká člověk, jehož zásluhou je na světě rostlina z dnešního článku. 
Psali jsme o ní již v úplných počátcích našeho webu (27.12. 2007), ale mezi všemi těmi kříženci, kteří nám za třicet let pěstování sukulentlů prošli rukama, má právě tato kytka naprosto výjimečné postavení. Je to rostlina s příběhem, která světlo světa spatřila nedaleko od nás, ve skleníku pěstitele se zelenýma rukama, kterého jsem si oblíbil hned při našem prvním setkání někdy na počátku osmsdesátých let minulého století. Mirek Fišer je člověk, kterému co se rostlin týče jde všechno tak nějak samo. Co ve Vyskytné nad Jihlavou zasadí, to roste, bez ohledu na vzácnost té které rostliny nebo její choulostivost, mnohokrát zmi
ňovanou v odborných časopisech a knihách. Myslím, že ta kytka je natolik výjimečná, že si druhý článek zaslouží, zvláště když květy rostliny z toho původního nejsou úplně stejné jako u té nové. Její návrat do naší sbírky pro mne osobně byl asi největším sukulentářským zážitkem roku, společně s jarní návštěvou pana profesora Jana Glosera a jeho paní u nás v Pávově.
Původní rostlina už tvořila mohutný trs. Měli jsme ji řadu let, i pár mladých jsme z ní za tu dobu namnožili a rozdali. Kvetoucí jsme ji fotili v červenci roku 2006 a v následujícím roce se objevila v jednom z vůbec prvních pěstitelských článků na našem webu. A pak jednu zimu zničeho nic odešla. Zčernala v úpatí a když jsem přišel do skleníku, bylo už pozdě na záchranu. Ne že bych ji obrečel, člověk se za ta léta se sukulenty zocelí, ale smutno mi po ní bylo dlouho. Kdyby to byl kříženec rozšířený po celém světě, prostě bych si ho někde objednal a znovu pořídil. Ale tahle kytka byla ryze regionální záležitostí. Navíc pan Fišer přestal jezdit na spolkové schůze a kaktusy i sukulenty v posledních letech hodně omezil. Na nějaký čas jsem tu nádhernou kytku pustil z hlavy, ale někde v zaprášeném regálu paměti tam pořád zůstávala.
Loni na podzim k nám na Babí léto se sukulenty přijela sestra pana Fišera. Její manžel Láďa Kučera býval taky kaktusář a chodívali jsme společně řadu let do jihlavského spolku. Dost možná že pořád ještě kaktusaří, ale nestačil jsem se ho ani zeptat, protože s jeho paní jsme přebíhali od jednoho tématu k druhému, až jsme se nakonec dopracovali i k té zkřížené smrdutce, pocházející ze skleníku jejího bratra. Na jejím vzniku se podílela nějaká stapelie (nejspíše Stapelia grandiflora), a docela určitě Tavaresia barklyi. Obě už mají v naší pěstitelské rubrice svůj článek, a v podstatě stejné je i pěstování jejich křížence.
Paní Kučerová mi sdělila radostnou novinu, že tu rostlinu sama také pěstuje, hojně jí kvete a určitě na mne bude s nějakým oddělkem v budoucnu pamatovat. Hned druhý den se u nás ozval zvonek. Dole u branky stál Mirek Fišer a mával nad hlavou igelitovým sáčkem, v němž byly dvě rostliny, po nichž se mi celá léta stýskalo. A že prý mi je položí dole na okno, protože spěchá a sestře slíbil že to vyřídí, a tak raději jel hned, protože by na to určitě zapomněl! Sotva jsem mu stihl poděkovat.
Jedna rostlina aklimatizaci v naší zimní zahradě nepřežila dlouho, zatímco druhá rostla jako z vody a měla se zkrátka k světu. Kontroloval jsem ji den co den. Jakmile to jarní počasí dovolilo, stěhoval jsem ji do letního makroloňáku na
plné slunce a čerstvé povětří. Jeji pokožka tam trochu změnila barvu,ale každopádně jí letošní léto svědčilo, stejně jako svědčilo i nám samotným. V červenci jsem zpozoroval v jejím úpatí zárodky poupat, odměnu za permanentní dohled a mimořádnou péči, kterou jsem jí neustále věnoval. Na vodu nikdy nemusela dlouho čekat, a vždycky si s ní poradila velice rychle. Poupata se zprvu zvětšovala jen pomaloučku a já to všechno zálibně sledoval v přímém přenosu mezi pobíháním s konvemi a přípravou rostlin do balíčků i prodejny v jihlavské ZOO. Když se květy otevřely, nastaly pro mne chvíle čiré sukulentářské radosti. 
Jak bylo již zmíněno, květy byly trošičku odlišné od těch z léta roku 2006. Hned večer jsem pěčlivě porovnával fotografie. Druhý den mne ale v makroloňáku čekalo nemilé překvapení. Hlavní a nejvyšší stonek rostliny bezvládně ležel až ve vedlejším květináči, a také ostatní v trsu vypadaly dosti povadle. Nahmatal jsem úpatí rostliny a s úlevou se ujistil, že je v pořádku. Okamžitě jsem rostlinu začal kropit, a pak i pořádně zalil. Způsobila to nakonec podle všeho jen shoda nepříznivých okolností. Rostlina totiž zrovna v době otevření květů nebyla zalitá. Ten den bylo navíc dusné, velmi teplé počasí a venku panovalo bezvětří. A do toho všeho se rostlina otevřením květů a jejich předchozím vývojem načisto vydala ze sil. Dva další dny ještě zůstal centrální stonek opřený o vedlejší rostlinu, zatímco ty mladší po jeho obvodu už viditelně pookřály. Třetí den ráno i ten nejvyšší zase stál vzpřímeně jako stožár.
A tak jsme znovu fotili. Zepředu, zezadu, zblízka i zdáli. Dvojice premiérových květů se otevřela na sklonku srpna a spatřit je v plné kráse mohli ještě i návštěvníci „Babího léta“, které se u nás konalo ve dnech 10.-11. září! Svou krásou i nezvyklým tvarem ty květy zastínily vše ostatní z čeledi Asclepiadaceae, co zrovna v makroloňáku tou dobou kvetlo. Třetí poupě to dlouhé čekání na svou šanci nevydrželo a uvadlo. Není divu, protože rostlina musela vydat neskutečné množství energie na to dlouhatánské kvetení i veškeré přípravy s ním spojené. V té době už jsem ale pozoroval náznaky vzniku dalších poupat. Bylo tedy jasné, že kytka se chystá dělat nám radost i v budoucnu. Poslední její letošní květ se otevřel až 8. listopadu!
Při pohledu na něj jsem sám sobě slíbil, že tu kytku budu hlídat jako oko v hlavě a pokusím se získat další rostliny ze stejného „vrhu“, pokud se ještě naskytne šance. A mou snahou bude jich co nejdříve namnožit tolik, aby už nikdy z naší sbírky nevymizely. Prohlédl jsem na internetu všechny dostupné fotky kříženců Tavaresia barklyi se stapeliemi. Není jich tam mnoho a květy žádného z nich se příliš nepodobají těm našim od Mirka Fišera! Můžete se o tom přesvědčit, když do vyhledávače zadáte heslo „Staparesia“. Většina nalezených obrázků bude patřit nejznámějš
í rostlině z tohoto okruhu kříženců, ve sbírkách pěstované již celá desetiletí jako Tavaresia meinjesii. Ta je pravděpodobně přírodním mezirodovým křížencem, a je známa se dvěma typy květů (podle různých rodičů z rodu Stapelia).
Když vše dobře půjde a budeme mít trochu štěstí, mohla by se ta sukulentní krasavice z Vyskytné nad Jihlavou za dva či tři roky začít šířit do sukulentářských sbírek i za česká okna, aby dělala radost dalším milovníkům nevšední krásy, jako ji už desítky let dělá zmíněná známější Staparesia meintjesii. A především aby tady zůstala i pro budoucí sukulentářská pokolení.
Dvojice úvodních fotografií byla pořízena v červenci roku 2006 a je na nich naše dnes již neexistující rostlina z líhně pana Fišera. Následuje fotografie nové rostliny s poupaty, pořízená v polovině letošního srpna. Další tři patří stejné rostlině, již rozkvetlé na konci téhož měsíce. Závěrečná dvojice snímků byla pořízena až počátkem listopadu 2016 a patří úplně poslednímu květu této sezóny.
