sukulenty.estranky.cz

Myrmecodia echinata je sukulent, o tom není pochyb. Jinak ale s většinou klasických sukulentů příliš společného nemá, především co se jejího pěstování týče. Patří mezi rostliny myrmekofilní, tedy poskytující mravencům úkryt a částečně i potravu. Rostliny rodu Myrmecodia žijí v přírodě s nejrůznějšími druhy mravenců v dokonalé symbióze. V útrobách svých vodnatých kmenů (kaudexů) nabízejí spletité labyrinty chodeb a komůrek, které mravenci pečlivě čistí od nejrůznějších zárodků hub a napomáhají tak ke zdraví svých ubytovatelů. Zároveň jejich trus a nejrůznější zbytky potravy přispívají k výživě rostlin samotných. Mravenci si své rostliny bedlivě brání také proti vnějšímu nepříteli, který by dostal chuť se do nich zakousnout, nebo se jich dokonce chtěl zmocnit. Zdeněk Ježek ve své skvělé knize „Rostliny pro vzdušné zahrady“ (Recenze/13.11. 2009) naprosto dokonale a navíc i s humorem popisuje, jak složité je pro amatérského botanika dostat se k těmto rostlinám v přírodě. Právě všudypřítomní kousaví mravenci jsou jednou z největších překážek na této cestě. Počátek 90. let v českém sukulentářském mikrosvětě připomínal protrženou hráz přehrady. Zpoza železné opony se na nás tehdy valily všechny ty novinky a do té doby nedostupné rarity. Na mnohé z nich jsme čekali celá léta, a tak trochu se na ně i teoreticky připravovali. Rostliny rodu Myrmecodia však byly něčím naprosto neznámým, nevídaným a svým způsobem i šokujícím a fascinujícím. O jejich pěstování neměla většina z nás ani potuchy, a teprve když jsme stihli zahubit první garnituru, objevily se články Zdeňka Ježka ve slovenském časopise Cactaceae etc. a následně i první informace v sukulentářských knihách Honzy Gratiase „Sukulenty jako bonsaje“ (1999) nebo „Podivné rostliny s kaudexy a pachykauly“ (2006), a samozřejmě také v již zmíněné publikaci Zdeňka Ježka (2007). Vše vyvrcholilo vydáním Speciálu časopisu Kaktusy v roce 2011 (Recenze/5.3. 2011) z pera autralského botanika a publicisty Attily Kapitanyho, věnovaného výhradně myrmekofytům, jak se této skupině rostlin mezi pěstiteli říká. Jenomže mezitím jakoby najednou vyschnul zdroj těch podivuhodných a neskutečně zajímavých rostlin. Postupně byly k mání méně a méně, až najednou zmizely z nabídek na celá dlouhá léta úplně. A to svého času byly k dostání i v květinářstvích a supermarketech se zahradnickým zaměřením. Pomalu jsem se smiřoval s tím, že rostlinu Myrmecodia echinata už asi nikdy pěstovat nebudu. Celou tu dobu jsem pro ni ale držel ono pomyslné místečko na parapetu okna, protože právě tam je pro ni ideální stanoviště, zvláště když pod ním je umístěn zdroj tepla, které tato rostlina z tropů ke spokojenému životu bytostně potřebuje. Den „D“ zcela nečekaně nastal poslední lednové pondělí, kdy se konala v jihlavském muzeu první letošní kaktusářská schůze. Právě tam mi kamarád Jarda Pospíchal sdělil, že v jihlavském OBI myrmekodie prodávají. Nejraději bych se tam rozjel okamžitě, jenže když skončila přednáška, bylo už v supermarketu zavřeno. Hned ráno jsem tam neprodleně vyrazil a s obrovskou úlevou na pultíku nalezl poslední čtyři rostliny. To dá rozum, že jsem je vzal všechny.
Myrmecodia echinata je mezi pěstiteli asi nejrozšířenějším druhem, ale zároveň také jedním z nejkrásnějších. Patří k čeledi Rubiaceae (mořenovité), pochází z tropických oblastí jihovýchodní Asie a její příbuzenstvo nalezneme také v severní Austrálii a na přilehlých ostrovech. Rostlina byla popsána již v 19. století a je známa pod mnoha různými jmény, u nás nejčastěji jako Myrmecodia tuberosa. Její baňatý kaudex je zpočátku na povrchu hustě trnitý, může dosáhnout průměru 15-25cm a také pod jeho povrchem se nachází již zmíněná spleť tunelů a komůrek, připravená v přírodě jako miniaturní sídliště pro mravenčí nájemníky. Nic tady ti pilní tvorové už nemusejí upravovat nebo přetvářet k obrazu svému. Vše je totiž připraveno naprosto dokonale. Jen se nastěhovat! A jak kaudex postupně přirůstá, přibývá v jeho útrobách místa pro další spokojené nájemníky.Tento článek nebude ryze pěstitelský, a ani být nemůže, protože je mi jasné, že ačkoliv už je dnes v literatuře návodů k pěstování docela dost, stejně to nakonec bude o štěstí a náladě těch podivných kytek z dalekých krajin. Mým hlavním cílem bude se jim do té nálady pokud možno trefit. Nejsem schopen dopřát jim dokonalou iluzi přírodních podmínek. Na to nejsme vybaveni, a v době jejich zakoupení navíc nepanovaly zrovna ideální podmínky k aklimatizaci. Přesto se ta počáteční povedla, zdá se. Na rozdíl od všech ostatních sukulentů, pořízených kdy v supermarketech, jsem tyto ponechal v kokosové směsi. Zaprvé byla čerstvá a kytky v ní dobře zarostlé. Také se zdály být cestováním ještě minimálně unavené a nezdecimované „péčí“ personálu supermarketu. Jsem rozhodnut nepěstovat je jako epifyty, přestože v přírodě tak žijí a rostou. Zděněk Ježek ve svých knihách a článcích sice píše, že namontované na vhodný kousek dřeva či kůry a obaleny vrstvou rašeliníku jsou ve větším bezpečí vůči chybám pěstitelovým než v klasickém květináči, ale zároveň dodává, že potřebují samozřejmě pravidelnější péči. Snažím se mít na paměti, jak to bývá s časem uprostřed léta, a udržet vláhu v klasických květináčích pro mne asi bude přece jenom jednodušším a spolehlivějším řešením. Zatím rostliny stojí na parapetu západního okna, kam slunce svítí celé odpoledne (pokud tedy svítí) a pod nímž jsou umístěny akumulačky. Rostlinám se snažím dělat pomyšlení.  Denně je rosím a trochu vždycky přifouknu i do kokosu v jejich bezprostředním okolí.Když svítí sluníčko, vody dostanou o trochu více. Vodu se pro ně snažím vyšetřit dešťovou a dávám pozor, aby byla vlažná. Počítal jsem z opadem poloviny listů během prvního týdne, ale nic takového se kupodivu nestalo. I ty unavené se nakonec nádherně napnuly. Když jsem je kupoval, byly rostliny nádherné, ale nyní se mi zdají být ještě hezčí a hlavně o poznání vitálnější. Každý týden je také otočím, jakmile pozoruji jejich snahu mírně se natáčet za sluncem. Hnojivo během zimy žádné nedostanou, ale během léta určitě ano, protože není záruka, že se do jejich těl nastěhují nějací tuzemští mravenci, i když se jich tady po zahradě potlouká více než dost.
Pokud vše půjde jak má, tou dobou už budou myrmekodie přesazeny do směsi pro orchideje s větším podílem kokosu a každá ve vlastním květináči potom budou společně zavěšeny pod pergolou v nějakém košíku z dřevěných latěk, jaké se používají na orchideje. Mezi laťkami neustále proudí vzduch, který rostlinám uprostřed českého léta přijde vhod, stejně jako rozptýlené slunce, občasná zálivka a pravidelné kropení. I myrmekodie ale vydrží bez vody delší dobu, protože ve ztloustlém kmeni mají nějaké zásoby vody na horší časy. V rámci půstu v takovém případě nejprve obětují část listů a když je třeba, tak i úplně všechny. Jejich sousedy budou přes léto naše voskovky, kterým se v těch místech náramně daří a jejichž nároky na světlo, teplo i vodu se myrmekodiím podobají asi ze všech sukulentů nejvíce. Samozřejmě že ven se budou stěhovat až v poslední etapě na přelomu května a června, společně s adenky, unkarinami, stromkovými begoniemi, zmíněnými voskovkami a dalšími podobnými teplomilci.
Každopádně se vynasnažím, aby u nás myrmekodie spokojeně žily co nejdéle, a snad i kvetly a plodily, jako ty první na počátku 90. let, i když květy nejsou zrovna tím nejzajímavějším, pro co by se ty kytky z asijských a oceánských tropů u nás pěstovaly. A taky je budu muset za pomoci chemie občas chránit před invazí svilušky, pro níž jsou takřka stejně silným magnetem jako třeba Brighamia insignis, známá mezi pěstiteli jako „havajská palma“. Pobyt na čerstvém povětří a pravidelné kropení je pro většinu sukulentů v tomto ohledu obvykle dostatečnou prevencí proti tomuto úpornému škůdci. Jenomže některé cizokrajné dobrůtky jsou prostě neodolatelné. Pokud se naše myrmekodie dožijí ve zdraví příchodu příštího roku, mohl bych na tento článek už navázat nějakým ryze pěstitelským. Rostliny Myrmecodia echinata na fotografiích jsou zasazeny do květináčů o průměru 9 centimetrů.