ORBEA DECAISNEANA subsp. HESPERIDUM
Když se k nám dostala rostlina z dnešního článku úplně poprvé, psal se konec osmdesátých let minulého století a na její jmenovce stálo Caralluma hesperidum. Tak tomu ostatně bylo už od počátku dvacátých let, kdy byla pod tímto jménem oficiálně popsána. V době našich sukulentářských začátků chyběl dostatek informací o sukulentech všeobecně, ale navzdory tomu bylo tehdy pro amatérské pěstitele mnohem snazší jejich rodové určení. Botanici totiž neměli dnešní možnosti, a tak příslušnost k jednotlivým rodům bývala stanovena především společnými znaky, většinou dobře patrnými i pro vnímavější amatéry. Jakmile se objevila nějaká „smrdutka“ s hladkým stonkem, výraznými výrůstky a nádhernou mramorovou kresbou na jeho povrchu, bylo skoro jisté, že patří k rodu Caralluma.
Dnes se rostlina oficiálně jmenuje Orbea decaisneana subsp. herperidum, podle jiných botaniků zase Angolluma herperidum. Dokonce jsem se setkal s jedním velice čerstvým pojmenováním (náš všudypřítomný pan Bruyns) Ceropegia venenosa subsp. herperidum. Může mi to stokrát připadat praštěné a nelogické, ale protože nemám (a ani nechci mít) přístup k informacím, z nichž současní botanici vycházejí, tak si jen mohu myslet své a pěstovat si tu kytku pořád stejně a pod jménem, které mi připadá mnohem logičtější a z mého amatérského pohledu nejpřijatelnější. 
Orbea decaisneana roste na obrovském africkém areálu, zahrnujícím kromě Maroka a Alžírska také Mauritánii, Čad, Mali a dokonce i část Súdánu, směrem na jih zasahuje až do Senegalu. To se ale týká poddruhu subsp. decaisneana, protože ten druhý (subsp. hesperidum) podle všeho roste pouze v Maroku. Mezi pěstiteli se mu proto také říkávalo „marocká forma“. Areál přírodního výskytu Orbea decaisneana subsp. hesperidum se táhne od marockého pobřeží až 150km do vnitrozemí. Rostliny vytvářejí husté trsy těl, dosahující průměru až 50cm a výšky okolo 20cm, přičem často obsazují stanoviště přistíněná křovinami. Stonky mají hladký povrch s výraznými špičatými výrůstky a šedozelenou barvu pokožky přizdobují pestré mramorové vzory. Ty v našich podmínkách zprvu mívají světle fialový odstín, který později tmavne, takže bývá mnohdy takřka černý a ostře kontrastní se zbytkem povrchu stonků.
V kultuře jsme se snažili vytvořit rostlinám podmínky podobné těm přírodním, a tak jsme je od pozdního jara umístili do makroloňáku na stanoviště kudy proudí neustále vzduch a zároveň je lehce stíní vyšší druhy sukulentů. Podle zbarvení stonků mají slunce dostatek, ale kvést se jim přesto příliš nechtělo. Prvního kvítku jsme se dočkali až v červenci roku 2017, a protože zbytek poupat zaschnul již na samém počátku, zůstal 2,5cm velký květ nakonec jediným. Poupata se objevují na přelomu jara a léta v horních částech stonků, nejčastěji těsně pod jejich vrcholy, a vyrůstají i po třech z jediného místa. Orbea decaisneana subsp. hesperidum je jednou z vzácných výjimek mezi „smrdutkami“, u nichž jsou stonky větší ozdobou rostlin než květy. Ty jsou drobné, nenápadné, nejčastěji červenohnědé, ale občas i tmavě fialové, protože se jedná o druh velmi variabilní. Ač jsou květy drobné, zapáchají velmi silně.
Naše rostliny od jara do podzimu zaléváme většinou jednou týdně, ale vždy po dokonalém proschnutí substrátu. Dá se říci, že tzv. karalumy jsou maličko choulostivější než třeba rostliny rodu Stapelia nebo Huernia. Snadněji přicházejí o kořeny při dlouhodobějším přemokření, zvláště když nastanou chladná rána. Chlad také na jejich tělech občas způsobuje nehezké černé skvrny, které se následně stávají vstupní branou pro nejrůznější houbová onemocnění. Nasucho přežije tato rostlina i chladnější zimování (5-10°C), ale za cenu těžšího jarního probouzení a značných ztrát. Jistější je zimování teplejší, přičemž 15 - 18°C se zdá být jakýmsi optimem. Při takových teplotách je vhodná pravidelná zálivka jednou za dva týdny v malých dávkách, sloužících pouze k doplnění zásob vody ve stoncích, které se při jejím nedostatku výrazně svrašťují a poléhají. Právě přes zimu je důležíté poskytnout rostlinám nejsvětlejší možné stanoviště, i tak si ale udrží pouhý zlomek svého letního zbarvení. 
Orbea z dnešního článku nevytváří ani zdaleka tolik bočních větví jako třeba zmíněné huernie. Množí se ale snadno, protože ty přirůstající po okrajích trsů obvykle mívají na povrchu již puky budoucích kořenů. Takové stonky pak stačí kroutivým pohybem opatrně odlomit, ránu nechat několik dnů zaschnout a poté okamžitě sázet do samostatných květináčků. Ty zprvu umístíme do polostínu pod parapet, kde je pravidelně kropíme vlažnou vodou a teprve po dvou nebo třech týdnech je stěhujeme na slunečné stanoviště. To už obvykle bývají v plném růstu. Množení se vyplatí odložit na nejteplejší měsíce roku, kdy vše probíhá mnohem rychleji než zjara.
Orbea decaisneana subsp. hesperidum je nádherná rostlina, o tom není pochyb. Jen pro ni její majitel musí nalézt optimální místo, aby se mu ukázala v plné kráse. Bez mramorových obrazců je to kytka tuctová, při popálení sluncem zase na dlouhou dobu nevzhledná. Když se vše vydaří, je každopádně ozdobou sbírky a zajímavým objektem pro vnímavého pěstitele. A také pro fotografy, protože nabízí spoustu nádherných zákoutí a sezónních proměn, nad nimiž přechází zrak.
Na úvodní fotografii je trs Orbea decaisneana subsp. hesperidum v jarních barvách. Další dva obrázky patří jedinému červencovému kvítku, a na závěr ještě jeden snímek výrazně zbarveného vrcholku na konci srpna.
